Logo GHB
Ikona - FacebookIkona - BakalářiGHB na Instagramu
Obrázek nic  


Vítejte na webu Gymnázia Havlíčkův Brod

  • úspěšně fungujeme 284 let, máme na co navazovat
  • výsledky studentů nás řadí k nejlepším školám v regionu
  • formujeme samostatné a svobodné jedince, kteří se zdárně uplatní v současné společnosti

280 let GHB


Gymnázium Havlíčkův Brod otevírá pro školní rok 2020/2021 dvě třídy čtyřletého cyklu (60 uchazečů z 9. tříd) a jednu třídu osmiletého cyklu (30 uchazečů z 5. tříd). Čtěte více o průběhu přijímacího řízení a o přípravném servisu, který v této souvislosti nabízíme.

Vzpomínky na listopad 1989
17. 11. 2019 (422 přečtení) | Autor: RNDr. Jaroslav Kocman | Rubrika: Informace |
Tiskni článek Sdílej!

17. listopadu si připomínáme kulaté výročí „Sametové revoluce“, jejímž impulsem byl násilný zákrok policie proti pokojnému studentskému průvodu na Národní třídě v Praze. Třicet let je dlouhá doba, pro většinu lidí je to zhruba polovina dospělého života. Na našem gymnáziu už nás působí jen několik - pamětníků tehdejších dob. Vzpomínky na tyto přelomové dny a týdny ani po létech příliš nevybledly.

Na začátku školního roku v září 1989 ještě nic nenasvědčovalo tomu, že bude nějak výjimečný. Tehdy jsem učil na gymnáziu pátým rokem, jmenovalo se Gymnázium Vratislava Šantrocha, náš stát používal název Československá socialistická republika a byl řízen téměř všemocnou Komunistickou stranou Československa. Tehdy stačilo říci jen slovo „strana“ a každý věděl, o co jde. Existovalo sice ještě několik málo dalších povolených stran (sdružených v takzvané Národní Frontě), ale ty měly minimálním význam a byly zcela ve stínu KSČ. Kromě občanů našeho státu se na území naší republiky nacházela na dočasném už 21letém pobytu sovětská armáda v počtu asi 80000 vojáků s plnou výzbrojí.

Ze sdělovacích prostředků jsme se dozvídali o skvělých úspěších socialistického bloku, problémy měl jen zahnívající kapitalistický západ. Málokdo tomu ovšem věřil, tušili jsme, že ekonomická i společenská realita je právě opačná. Přesvědčit se o tom na vlastní oči nebylo téměř možné, vycestovat do západní Evropy bylo pro běžného člověka velmi obtížné. Já jsem se v té době dostal jen do Rumunska a Bulharska a tam jsem zjistil, že jsou na tom ještě hůře než my. Pokud se vůbec objevily nějaké kusé zprávy o opozici u nás, vždy to byli podle tehdejší propagandy jen nějací nepočetní podvratní živlové, zkrachovalci, samozvanci, zaprodanci, placení ze západu a bylo s nimi spravedlivě naloženo. Například o Václavu Havlovi jsem tehdy občas něco zaslechl, ale nijak mi jeho jméno v paměti neutkvělo. Vládnoucí moc se o svých kriticích zmiňovala jen okrajově, aby se o nich raději ani nevědělo. Jinak se jim ovšem Státní bezpečnost věnovala velice bedlivě.

První polovina listopadu roku 1989 byla poměrně teplá, jako mykolog si pamatuji, že ještě rostly houby. Já jsem ve čtvrtek 16. 11. 1989 skládal závěrečnou zkoušku studia informatiky při zaměstnání. Předtím jsem se asi dva týdny víceméně věnoval učení a neměl moc času. Nešlo si ale nevšimnout už nezakrývaných problémů okolních socialistických (tzv. lido – demo) režimů, třeba pádu Berlínské zdi. Jen v naší zemi stále celkem klid. V pátek 17. listopadu proběhla v televizi zprávička o tom, že se v Praze cosi stalo, něco málo bylo mlhavě sděleno i o víkendu. V sobotu k nám domů přijel můj bratranec, tehdy pražský vysokoškolák, a řekl nám, jak to na Národní třídě probíhalo. V pondělí jsme si s kolegy ve škole už porovnávali svoje informace, bylo znát napětí. Zasedla stranická buňka - tedy Základní organizace (ZO) KSČ. Tehdy na každém pracovišti byla zhruba čtvrtina „straníků“ (mezi dnešními kmenovými členy pedagogického sboru už žádný z nich není), bez členství v KSČ nemohl nikdo ani pomyslet na vedoucí místa. A naše ZO se rozhodla zákrok proti studentům odsoudit. Už to byl velký pokrok. Ale hned následovala poznámka, že socialistické zřízení si rozvracet nedáme, to tedy ne.

Události pak dostaly rychlý spád. Téměř symbolicky se změnilo i počasí, od úterý 21. listopadu už sněžilo a mrzlo. Na gymnázium začali přijíždět z Prahy naši absolventi, aby nás seznámili s aktuální situací, protože sdělovacím prostředkům nebylo možné věřit. Proběhlo také velké shromáždění většiny studentů, učitelů a několika absolventů na školním hřišti. Stále ale panovala obava z možných represí, výhružky přicházely i z krajského národního výboru. Většina maturantů se pro jistotu raději jen dívala na shromáždění na hřišti z oken. Vzpomínám si na jednu kolegyni, která mi na jinak liduprázdné chodbě školy řekla: „Já jdu do třídy učit, i kdyby tam nikdo nebyl!“. Tehdejší ředitel pan Kačúr (tenkrát ovšem jedině soudruh - čili také kovaný straník) naštěstí ničemu nebránil. Do důchodu měl několik let a došlo mu, že to nemá smysl. Jako silný kuřák už jen většinou seděl v ředitelně zahalen oblaky dýmu. I to je dnes nemyslitelný obrázek.

Lidé se začali scházet i v Havlíčkově Brodě na náměstí. V paměti mi utkvěl jeden moment, kdy bylo několik stovek demonstrujících vyzváno, aby se otočili zády k pódiu, pokud nesouhlasí s vedoucí úlohou KSČ ve společnosti. Podle článku 4 ústavy z roku 1960 byla totiž komunistická strana vedoucí silou ve společnosti a ve státě. Lidé se opatrně rozhlíželi okolo a potom se začali pomalu otáčet, někteří zůstali pro jistotu tak trochu bokem. Na tehdejší dobu to byla totiž velmi odvážná výzva, takhle brzy nepadla asi ani na jednáních v centru dění v Praze. Konec vlády jedné strany byl pak načat v pátek 24. 11. odstoupením celého jejího vedení, definitivně zpečetěn pak vypískáním komunistického premiéra Ladislava Adamce na nedělní demonstraci v Praze na Letné, fakticky pak potvrzen 29. 11. na schůzi Federálního shromáždění zrušením článku 4 ústavy. Demontáž totalitního režimu mohla pokračovat.

V prvních dnech samozřejmě nebyl konečný výsledek protestů stále jasný. Formálně i fakticky měla vládnoucí garnitura pod sebou policii, armádu, Lidové milice (dnes už téměř zapomenutá zrůdnost - ozbrojená složka ovládaná jednou politickou stranou). Stačilo škrtnout - a bylo zle. Ale nikdo neškrtnul. Jestli si netroufl, nechtěl, neuměl, nemohl, nerozhodl se nebo už nebyl kdo a bylo pozdě – nevím. Ale důležité je, že se tak nestalo a následující společenský převrat proběhl bez násilí.

Na našem gymnáziu se vzdal funkce dosavadní ředitel Michal Kačúr. Zaměstnanci gymnázia pak zažili ojedinělou a asi neopakovatelnou událost. V lednu 1990 jsme si zvolili nového ředitele Jana Štefáčka, který byl velmi aktivní v přelomových momentech a získal si tím respekt kolegů. Zvoleného ředitele musel ještě formálně potvrdit dosluhující krajský národní výbor. Jan Štefáček provedl úspěšně gymnázium divokými devadesátými léty, kdy měla škola skutečnou právní subjektivitu. V roce 2000 byl oblíbený ředitel překvapivě „odejit“, ačkoliv měl podporu naprosté většiny sboru. To už ale nadřízené orgány nijak nezajímalo.

Dnes, po třiceti letech, část společnosti stále obhajuje zřízení, kterého jsme se tehdy zbavili, snad se jim po tehdejším režimu stýská. Škoda, že nemáme stroj času - stačilo by je poslat čtyřicet let zpátky. Nebo bych věděl o několika zemích pár tisíc kilometrů směrem východním, tam by tito nespokojenci pravděpodobně rychle vystřízlivěli. Mně se rozhodně po vládě jedné strany (ANO, ať už jakékoliv) rozhodně nestýská. Co mi ale vadí, je postupný návrat komunistů k moci, dnes jsou fakticky jednou z vládnoucích stran. Že prý už nejsou jako dřív. Omyl - jen nemají tu sílu. Stačí si vzpomenout na nedávné prohlášení soudruha Grospiče o sovětské okupaci (později se tedy omluvil). Nebo o něco starší názory soudružky Semelové na justiční vraždy v 50. letech (vždyť se přiznali...). Jenže co naplat - když někdo řídí stát jako svojí firmu, tak je každý hlas dobrý.


Související články:
"Bylo před listopadem 1989 líp?" (17.11.2014)

svislá čára
Gymnázium Havlíčkův Brod
Štáflova 2063
580 01 Havlíčkův Brod
tel. 569 669 330
ghb@ghb.cz

Zřizovatel školy:
Logo Kraje Vysočina

© Copyright GHB 2018 | webmaster Mgr. Jiří Rojka | design webu Tomáš Koťara