Dvacet pět let je asi dost dlouhá doba na to, aby část starších obyvatel této země zapomněla, jak se žilo před 17. listopadem 1989. Ti mladší zase vědí o této době asi příliš málo. Jinak si totiž neumím vysvětlit výsledky různých průzkumů veřejného mínění, které se v souvislosti s polokulatým výročím „sametové“ revoluce objevují. Většinou sice polistopadová doba ve srovnání s předlistopadovou vítězí, ale rozdíly nejsou příliš velké. Já jsem prožil zhruba polovinu svého života před touto společenskou změnou a polovinu po ní, takže si myslím, že mohu srovnávat, ačkoliv nejsem historik ani politolog.

Nejdříve to nejpodstatnější. Československý stát od roku 1948 do roku 1989 byl státem totalitním. Po celou tuto dobu byl řízen Komunistickou stranou Československa, která si dokonce svou vedoucí úlohu sama vložila do ústavy. V této nejvyšší právní normě totiž od roku 1960 v hlavě 1, článek 4 doslova stálo:

---

Vedoucí silou ve společnosti i ve státě je předvoj dělnické třídy, Komunistická strana Československa, dobrovolný bojový svazek nejaktivnějších a nejuvědomělejších občanů z řad dělníků, rolníků a inteligence.

---

Celý text ústavy z roku 1960 (některé formulace jsou až směšné, ale bohužel byly myšleny smrtelně vážně) je možné si přečíst zde: Ústava z roku 1960

Tento ostudný článek zmizel z ústavy 29. listopadu 1989. Pro zrušení bylo všech 309 tehdejších poslanců Federálního shromáždění, což je zajímavé, protože naprostá většina z nich byli členové KSČ (několik málo těch ostatních byli dobře prověření členové jiných stran tehdejší Národní fronty). Ostatně – oni byli zvyklí z minulosti odhlasovat to, co jim bylo předloženo (a ještě si k tomu několik minut tleskat). Ale 29. listopadu 1989 asi potlesk nezazněl.

Jako vedoucí síla se KSČ také chovala. Na každém pracovišti existovala základní organizace KSČ, pak byli další stupně – okresní, krajské a vyšší. Také na našem gymnáziu tvořila asi čtvrtina tehdejších pedagogů takovou „stranickou buňku“. Vedoucí pracovníci (ředitelé, náměstci) mohli být jedině komunisté. Zodpovídali se kromě svých normálních nadřízených také straně (na schůzích byly ukládány takzvané stranické úkoly). Dnes se zdá tento systém neuvěřitelný, v podstatě odpovídá chování mafie, která si podmanila celý stát. A to vlastně zákonným způsobem, svou vedoucí úlohu měla KSČ vlastně v ústavě!

Aby vše vypadalo legálně, konaly se také volby. Jenže jaké volby! Stranické sekretariáty vypracovaly kandidátky Národní fronty (tedy asi 90% komunistů a zbytek z ostatních několika málo tehdy povolených stran). Nu a ty voliči do uren manifestačně házeli. Existovala sice jakási teoretická možnost volit tajně, tedy jít „za plentu“, tam některého kandidáta přesným způsobem (který možná nikdo ani neznal) škrtnout a nahradit někým jiným. Neznám nikoho, kdo si něco takového dovolil. Bylo jen málo těch, co si troufli alespoň nejít volit. V naší čtvrti to byl prý pouze místní opilec, jinak bezdětný kominík v důchodu. Byl v den voleb na rybách u přehrady, volební komise za ním s přenosnou urnou přijela, ale stejně nehodil. Přímo hrdina tehdejší doby.

Poslední takové volby byly v roce 1986. Volební účast 99,39%, hlasů pro Národní frontu 99,94%. Vzpomínám si na jednu situaci z té doby. K sousedům na chatě přijeli nějací vzdálení příbuzní ze Švýcarska, ještě se s nimi dalo domlouvat česky. Jak se obvykle stávalo, hovor se také dostal k nadávání na poměry a na komunisty. Chvíli nás udiveně poslouchali a pak se zeptali: „A proč je volíte?“ Snažili jsme se jim to vysvětlit, ale obávám se, že marně.

Náš tehdejší socialistický stát se rád oháněl tím, jak jsou si všichni rovni, na rozdíl od prohnilých (tehdejší oblíbený přívlastek) západních kapitalistických zemí. Ale zároveň se paradoxně ani netajil tím, že skutečná práva a postavení občanů ve společnosti jsou jasně dány tímto pořadím: komunisté, dělníci, rolníci a pracující inteligence. Že by třeba někdo mohl býti nepracující inteligent, to raději nikoho ani nenapadlo.

Jak byl tehdejší stát efektivní v potlačování jiných než oficiálních názorů, tak byl nepříliš úspěšný ekonomicky. Koncem osmdesátých let už jsme výrazně zaostávali za západoevropskými zeměmi, a to na konci druhé světové války jsme byli zřejmě v lepší situaci než třeba sousední velikostí srovnatelné Rakousko. Zejména spotřebního zboží byl malý výběr, nebylo kvalitní, případně v obchodech nebylo vůbec. Pokud se našim občanům podařilo navštívit obchodní dům v některé „západní“ zemi, připadali si jako ve snu a ještě dlouho potom o tomto zážitku doma vyprávěli.

Další podstatná věc – byli jsme nejen státem totalitním, ale také státem obsazeným cizími vojsky. Neměli bychom zapomenout na vpád více než půlmiliónového vojska armád Varšavské smlouvy do naší země v srpnu 1968. Jen tak pro srovnání – naše armáda v té době nebyla ani poloviční. Po invazi u nás zůstalo asi sto tisíc sovětských vojáků s několika desítkami tisíc svých rodinných příslušníků. Vyjednání jejich odchodu bylo možné jen díky hluboké společenské změně po listopadu 1989. Nakonec Československo k 30. červnu 1991 v 925 transportech opustilo celkem 73 500 vojáků a 39 000 jejich rodinných příslušníků, 1 220 tanků, 2 500 bojových vozidel pěchoty a obrněných transportérů, 105 letadel, 175 vrtulníků a 95 000 tun munice. Poslední železniční transport přejel československou hranici 21. června 1991. Sovětský svaz stahoval z celé východní Evropy asi půl miliónu vojáků a několik set tisíc členů jejich rodin velice pomalu a neochotně. Jedním z důvodů bylo i to, že vojáci v obsazených zemích vlastně bydleli (a vůbec se tam neměli špatně) a v jejich mateřské zemi pro ně už nebylo místo. Bohužel, chování dnešního Ruska a kroky Vladimíra Putina začínají připomínat Sovětský svaz před několika desetiletími, což by nám nemělo být lhostejné.

Společenská situace, která se ustanovila postupně po listopadu 1989 a vyvíjí se dodnes, zcela jistě není ideální. Asi se mohla řada kroků v uplynulých 25 letech podařit lépe (nebo také ne). Ideálního bezchybného stavu, který by se líbil všem občanům, se nepodaří dosáhnout nikdy. Ale že by něco podstatného bylo před 17. listopadem 1989 lepší než dnes, to určitě ne. Ve srovnání s tehdejší situací jsme mnohem svobodnější, ekonomicky silnější, jen se o sebe musíme více starat.