Podkladem pro tento článeček je analýza výsledků sociologického výzkumu „Jak čtou české děti“, kterou jsem si pročetla. Jde sice většinou o všeobecně známé skutečnosti, ale přesto stojí zato si je připomenout, a tak jsem pro vás shrnula některé hlavní poznatky.

Předesílám, že za čtenáře je považováno dítě, které přečte aspoň 1 knihu za měsíc (73%) a které 1-2x týdně čte (54%). Budete asi souhlasit, že to nejsou vysoké nároky a podle těchto kritérií jsme na tom se čtenářstvím dětí relativně dobře.

Na čtenářství dětí má největší vliv rodina. Je důležité číst malým dětem, starší motivovat ke čtení a povídat si s nimi o přečtených knihách, děti by také měly vidět, že si rodiče sami čtou. V rodinách s dobře vybavenou domácí knihovnou sáhne dítě po knize častěji. Více čtou děti z rodin s vyšším vzděláním a vyššími příjmy, kde rodiče spíše dokážou vytvořit čtenářsky motivující prostředí. Děti, které mají strukturovaný volný čas a své domácí povinnosti, si také častěji vyhradí čas pro knihy.

Škola má na čtenářství vliv přibližně třetinový. Pokud se věnuje úkolování dětí čtením, povídáním a psaním o přečteném, motivuje děti doporučenou či povinnou četbou, rozhodně se to odráží ve zvýšené míře čtení. Také je třeba žáky vést k tomu, aby pracovali s knihou jako se zdrojem informací. Školy mohou na čtenářství dětí velice získat, protože pravidelnými čtenáři jsou obvykle děti, které škola a výuka baví a mají nadprůměrné známky.

Přímý negativní vliv na čtenářství má neregulované sledování televize. Expanze televize snižuje možnost zvládnutí četby a blokuje vzdělání. Stále zapnutá televize redukuje spektrum činností a zasahuje to i život dětí. Rodiče se dětem méně věnují, dělají s nimi méně aktivit a méně s nimi komunikují. V tomto smyslu je televize sociální a kulturní bariérou přístupu ke čtení a knize, a to jak pro rodiče, tak i děti.

Naproti tomu práce s počítačem a čtení knih se vzájemně pozitivně ovlivňují. Schopnost pracovat s počítačem a internetem, byť i ve formě zábavy, znamená schopnost dítěte pracovat se specifickým typem informací. Práce s počítačem by se neměla uzavírat do specializovaných hodin informatiky, ale spíše počítače a počítačovou gramotnost zapojit do celkové výuky.

Knihovna zpřístupňuje dětem četbu, ale potřebuje spolupráci s rodinou a především se školou. Je třeba děti nalákat do knihovního prostředí, někdo nebo něco je musí přivést a zaujmout. Školní knihovny jsou dětmi vyhledávány především k zapůjčení doporučené školní četby. Tak je tomu i u nás a samozřejmě děti více využívají ostatní nabízené služby.

Na závěr bych ráda ocitovala výrok Pavla Brycze (učitel, básník a spisovatel): „Ale v každém případě jsem obnovil povinnou četbu, i když se mnou někteří studenti hodlali jednat pouze přes své právníky.“ Možná, že to není špatný nápad, co myslíte?