Včera, ve středu 13. října podlehl po udatném boji zákeřné chorobě dlouholetý pedagog brodského gymnázia, pan učitel Milan Zimpl. Poslední rozloučení se uskuteční v úterý 19. října v 9.00 hodin v obřadní síni na novém hřbitově v Havlíčkově Brodě. 

Milan začal na brodském gymnáziu učit v roce 2016. Dlouhá léta před tím pracoval v téže profesi na brodské stavební průmyslovce a při nástupu na gymnázium ho provázela pověst oblíbeného a zručného kantora chemie a matematiky. 

Od samého začátku Milanova zdejšího působení se ukazovalo, že pověst se v tomto případě naprosto shoduje se skutečností. V jeho osobnosti se snoubila vynikající odborná erudice s láskou k vyučovaným oborům a vlídným, ale spravedlivým a pevným vedením studentů. Velmi brzo se začaly projevovat jeho další pozoruhodné profesní dovednosti. Milan byl nenahraditelným pomocníkem při práci na evropských projektech, matematickou přesnost uměl propojit s ojedinělou administrativní důsledností. Nebál se využít své výbavy v komunikaci v anglickém jazyce a v rámci „erasmovských“ projektů spolehlivě provázel studenty po nejrůznějších koutech Evropy. Byl věrným spolupracovníkem při propagaci školy mezi zájemci o studium z řad žáků devátých tříd základních škol, uměl pro ně připravit atraktivní experimenty jak v laboratoři chemie, tak v badatelském centru, za jehož fungování několik let zodpovídal. Jakožto koordinátor středoškolské odborné činnosti dokázal mezi studenty vzbudit zájem o    vědeckou práci, reprezentoval v té věci školu a dohlížel na její studenty v okresních a krajských kolech soutěže.

Výčet všech těchto obdivuhodných Milanových dovedností však jen naznačuje vzácnější a bytostnější rozměr jeho osobnosti. Všichni, kantoři, studenti, se kterými nyní na Milana vzpomínáme, shodujeme se v tom, že nejkrásnější na něm byly jeho láskyplná oddanost rodině a srdečné a přátelské vztahy, které dokázal navazovat a udržovat se všemi, které potkal. Další obecná slova o tom by se snadno mohla stát prázdnými, proto místo nich raději zprostředkujeme mnohem výmluvnější střípky vzpomínek Milanových studentů, kteří se na nás s nimi v těchto dnech spontánně obracejí. Dáváme zde prostor dvěma z nich:

První setkání s panem Zimplem už si přesně nepamatuji, ale celý život si ponesu pocit, který ve mně zůstává. V jeho přítomnosti jsem se cítil tak nějak pohodlně a uvolněně i přes fakt, že jeho vyučujícím předmětem byla matematika, která je vždy postrachem téměř každého studenta. S odstupem času jsem ve svém nitru celkem spontánně došel k velkému respektu a řekl bych i obdivu. Během středoškolských let jsem ve svém osobním životě měl jisté problémy, na které bylo velmi obtížné nalézt kloudná řešení. Pamatuji si, že mi s těmito těžkými chvilkami pomohl právě pan Zimpl. Dokázal mě vytáhnout z té hluboké temné propasti, ze které jsem se mohl jen těžko vyškrábat sám. Pan Zimpl uměl rozlomit pomyslnou bariéru mezi kantorem, formálním nadřízeným, a řekl bych, až přítelem. Na jeho popud jsem se mu svěřil se svými problémy, on posléze nastínil svoji minulost, která byla vcelku podobná. Dokázal mi poradit, pomoci, uklidnit mě a naučit se podívat na danou věc z jiného pohledu. Co bylo pro pana Zimpla vcelku typické, byly jeho sáhodlouhé rozhovory, do kterých vás zapletl mnohem efektivněji a ryhleji než lecjaký pavouk svoji kořist. Nicméně, těchto chvilek jsem si velmi vážil, protože koneckonců tyto rozhovory byly leckdy tak bohaté a zajímavé – těžko je něčím nahradit. Dokázali jsme probrat milion věcí a já si to moc užíval, i přesto, že jsem věděl, že za půl minuty mi zvoní na další hodinu v jiném patře. S panem Zimplem byla zkrátka od začátku studia do konce „fakt sranda“. Byl skvělý učitel, dobrý rádce a snažil se každého svého studenta vidět jako blízkého kamaráda, bez servítek a odstupu. A to na něm bylo skvělý.

Pamatuji si, jak jsem v prváku chtěl odejít z gymplu a přestoupit na IT do Jihlavy. Už jsem měl všechny papíry vyplněné a mířil s nimi do ředitelny, abych svůj odchod oznámil. Už jsem byl připravený zaklepat a vejít do kanceláře, když v tom mě Míla odchytil a řekl něco jako: „Pojď, musíme si promluvit!" Šli jsme do kabinetu, kde mi v podstatě hodinu vysvětloval, že já nejsem takový hlupák, abych gympl nezvládl, že se mám vykašlat na to, co si myslí mé okolí a mám se začít soustředit na to, co chci já. Kdyby tehdy tento rozhovor neproběhl, tak by se má budoucnost možná odvíjela úplně jiným směrem.

Milane, my všichni, učitelé i studenti, jsme vděční, že jsme Tě mohli potkat a být s Tebou. Nikdy na Tebe nezapomeneme, budeš s námi pořád.