Za Jaroslavem Vaňkem
Logo GHB
  •    HOME
  •       SUPLOVÁNÍ
  •       KONTAKTY
Ikona - FacebookIkona - BakalářiGHB na Instagramu
Obrázek nic  


Vítejte na webu Gymnázia Havlíčkův Brod

  • úspěšně fungujeme 286 let, máme na co navazovat
  • výsledky studentů nás řadí k nejlepším školám v regionu
  • formujeme samostatné a svobodné jedince, kteří se zdárně uplatní v současné společnosti

280 let GHB


Gymnázium Havlíčkův Brod otevírá pro školní rok 2022/2023 dvě třídy čtyřletého cyklu (60 uchazečů z 9. tříd) a jednu třídu osmiletého cyklu (30 uchazečů z 5. tříd). Čtěte více o průběhu přijímacího řízení nebo se vydejte na virtuální prohlídku školy.

Za Jaroslavem Vaňkem
22. 07. 2016 (1976 přečtení) | Autor: Mgr. Aleš Říman | Rubrika: Informace |
Tiskni článek Sdílej!

Dne 19. července v odpoledních hodinách nás v úctyhodném věku 93 let navždy opustil dlouholetý profesor našeho gymnázia, pan Jaroslav Vaněk. Poslední rozloučení se koná ve čtvrtek 28. 7. 2016 ve 13.00 v obřadní síni v Havlíčkově Brodě.

 

Středoškolským učitelům bývá v Čechách dodnes zvykem říkat „pane profesore“. Člověk si často říká: „Ale prosím vás, jakýpak já jsem profesor…“ U pana profesora Vaňka by vás ale ani jiné oslovení nenapadlo, prostě nepřipadalo v úvahu. Když tento distingovaný, vždy pečlivě a vkusně oblečený pán svým tichým a příjemně modulovaným hlasem promluvil, slyšeli byste spadnout špendlík na podlahu. A to ať už se řešilo metrum v Schillerových baladách nebo zápasy milované Slavie Praha. Pan profesor v úterý odpoledne zemřel. Nespatříme už tedy nikdy ten nadšený, chlapecký úsměv, který doprovázel jeho zapálené výklady. Věnujme mu tedy alespoň ztišenou a vděčnou vzpomínku

Jaroslav Vaněk se narodil 24. 4. 1923 v Rudíkově, blízko Třebíče, dětství pak prožil v nepříliš vzdálených Okřešicích. Nenarodil se ale do šťastné doby. Sám říkával, že prožil dva totalitní režimy, které mu nepochybně něco daly, ale vícero vzaly. Na staroslavném gymnáziu v Třebíči maturoval roku 1942 a o rok později byl totálně nasazen v Německu. Po válce studoval na Masarykově univerzitě v Brně češtinu a ruštinu, protože milovanou němčinu tehdy ani nevypsali, z tehdejší perspektivy to byl jazyk okupantů a agresorů. Nakonec si ji později dostudoval v Olomouci a měl tak dokonce trojí aprobaci. Po krátké epizodě na gymnáziu v Telči a po základní vojenské službě pak v roce 1951 nastoupil na havlíčkobrodské gymnázium, tedy v té době jedenácti či dvanáctiletku. A zůstal mu věrný čtyřiadvacet roků a nepochybně by tomu tak bylo ještě déle, kdyby nebyl roku 1975 z politických důvodů propuštěn. Ani mu nebylo umožněno jít na maturitní ples třídy, které byl třídním učitelem, prostě konec, tlustá čára. Výjimečně nadaný lingvista a citlivý pedagog najednou signoval bedny v chotěbořském Cheposu. Ale nikoho nesoudil, ani po letech, nezahořkl, sám vzpomínal, jak si procvičoval jazyky tak, že si lepil slovíčka na pracovní stroje, jak postupně zlomil nedůvěru svých kolegů, kteří měli představu, že ten učitel musel minimálně někoho zabít, když ho dali k lopatě (chyba lávky, jen komunistům po srpnu 1968 vrátil legitimaci a oni jej pro jistotu ještě ze strany vyloučili), jak začal v továrně pomáhat s technickými překlady, vedl jazykové kursy pro pracující v kulturním domě Ostrov… A po revoluci se na gymnázium vrátil. Bylo mu bezmála sedmdesát a přece v nás, malých špuntech, budil respekt už jen tím, s jakou noblesou chodil po chodbách a odpovídal na pozdravy. A co teprve když začal mluvit německy! V té době vyšly tiskem jeho výjimečné překlady Schillerových balad, o kterých dokonce vznikla v univerzitním prostředí srovnávací studie. Komu z novodobých pedagogů našeho gymnázia se podařilo něco jen zdánlivě podobného? Snad mu to bylo alespoň drobným zadostiučiněním…

Setkali jsme se spolu několikrát v době, ve které mu osud připravil nejtěžší ránu, v roce 2010, tedy nedlouho poté, co ztratil svou milovanou manželku. Sestavovali jsme tehdy výroční almanach, termín uzávěrky se nemilosrdně blížil a my jsme opravdu toužili po jeho vzpomínkách. Přijal mě několikrát u sebe doma a také jsme se sešli v cestovní kanceláři u jeho blízkého přítele, pana profesora Kašparovského. Byl vždy pečlivě připravený, své odpovědi si evidentně dopředu důkladně promyslel. Říkal mi: „Víte, ale já nejsem žádný hrdina, žádný bojovník proti režimu, vždyť já jsem se na tom taky podílel, i já jsem učil podle zpolitizovaných osnov, ačkoliv jsem snad nikdy nepřekročil jistou hranici…“ Když jsem měl přijít sám, připravil si knihy, dokonce jednotlivé básně, které se mnou chtěl diskutovat. „Kolego, mám tady takový oříšek, víte, já mám moc rád Skácela, taky Horu, ale teď ke Skácelovi. Znáte tu jeho báseň, takovou tu s těmi maminkami! Co si o ní myslíte? Jak byste to interpretoval?“ Jeho hlas, zpočátku přece jen ztlumený bolestí, je najednou dychtivý, v očích se objeví mladická jiskra a cituje spatra, zpaměti, cituje a přitom bez jakéhokoliv náznaku patosu vlastně nádherně recituje:

 

A já vím

kam odcházejí maminky

 

V červenci začnou se nám toulat

Nejdřív jen malounko

a jen tak mezi dnem

aby nezatměly

 

Potom jsou dlouho

dlouho z domu

Byly daleko

Vypravují že u nich doma kdysi

žil slepý kovář

A že každý jednou hodil kamenem

 

Trošičku chrůmají jak poranění ptáci

 

Jednoho dne musíme maminku jít hledat

do noční trávy

Ráno dojdeme

k zarostlé brance

Orosené pne se

v plaménku plotním cizí dětství

 

Potkáme děvčátko a odněkud je známe

 

Chtěl bych se zeptat

 

Ale nesmím

 

Dohodli jsme se tehdy na tom, že kouzlo poesie spočívá mimo jiné v tom, že nabízí otázky bez jednoznačných odpovědí. Když vykládal, vypadal najednou o mnoho mladší, klidně by se mohl postavit za katedru a děti by z něj nespustily oči. Když se mu do tváře po chvilce znovu vrátil stín reality, loučili jsme se v tmavé předsíni jeho staromódně zařízeného bytu. „Doufám, že jsem Vás dnes příliš nenudil,“ šeptl na závěr a v očích se mu na okamžik znovu objevil klukovský úsměv.

Nenudil. Nikdy a nikoho. To jste totiž, pane profesore, nedokázal. A i když už jste odešel hledat odpovědi na věčné otazníky do noční trávy, budete své vděčné žáky a kolegy těšit dál, protože nám na Vás zůstaly jenom krásné vzpomínky.

 



svislá čára
Gymnázium Havlíčkův Brod
Štáflova 2063
580 01 Havlíčkův Brod
tel. 569 669 330
ghb@ghb.cz

Zřizovatel školy:
Logo Kraje Vysočina

© Copyright GHB 2018 | webmaster Mgr. Jiří Rojka | design webu Tomáš Koťara