Jednoho pondělního odpoledne jsme se v rámci společenskovědního semináře podívali do nedaleké Základní školy speciálně pedagogické. Uvítala nás přívětivá tvář paní ředitelky Sojkové. Už ve dveřích na nás dýchla velmi příjemná rodinná atmosféra. Paní ředitelka nás zavedla do jedné z útulných třídiček, postupně seznámila se zdejší výukou a pár slov řekla i o žácích samotných. Učí se zde děti se středně těžkým, ale i kombinovaným postižením.

Ve škole probíhají dva výukové programy: a) Pomocná škola, kde se děti učí triviu (číst, psát a počítat). b) Rehabilitační program, ve kterém se děti učí alespoň základům sebeobsluhy. Každé ráno probíhá svoz dětí do školy, což usnadňuje práci především rodičům. Dále nás zaujaly některé metody, kterých škola využívá. Je to například canisterapie (terapie psy) nebo ergoterapie (terapie využívající hlínu a modelínu k rozvíjení jemné motoriky), terapie plaváním a v neposlední řadě terapie v rehabilitačních bazéncích s míčky. Jen pro představu - výcvik jednoho psa stojí okolo 60 000 Kč a jeden pytel míčků asi 1000 Kč, přičemž rehabilitační bazének pojme přibližně dvanáct pytlů s těmito míčky a některé děti postižené autismem a dalšími poruchami je velmi rády prokousávají. Škole samozřejmě pomáhají sponzoři, díky kterým je vnitřní výbava dle našeho názoru na vysoké úrovni; vynikajícími se nám stejně tak zdáli i pedagogičtí pracovníci, kteří se musí obrnit velkou dávkou trpělivosti. O děti se starají až s rodičovskou péčí a sami říkají, že zaměstnání je pro ně zároveň koníčkem.

Jelikož navštěvujeme pondělní seminář a v odpoledních hodinách už škola zela prázdnotou, vydali jsme se do malebné školičky znovu. Tentokrát už byla plná dětí a na nás pomrkávaly mírně vystrašené obličejíčky. Jak jsme procházeli jednotlivými třídami, děti si na nás zvykly a ty odvážnější se s námi dokonce daly do řeči. Všichni vypadali spokojeně a na dětech bylo vidět, že škola je pro ně taková poloviční rodina. To dokazuje i skutečnost, že se sem i po letech rádi vracejí.