Předposlední část našeho deníčku předkládáme se zpožděním. Předchozí díly vznikaly každý den v Savonlinně, tento díl až po návratu. Nejdříve bylo třeba vybalit zavazadla a vžít se opět do tvrdé reality všedního dne...
Odjezd ze Savonlinny byl stanoven na sobotu ráno 10. 11. v osm hodin. A už před osmou byli všichni na místě, což (jak jsme poznali v předchozím týdnu) je pro přesné Finy zcela běžné. Proběhlo rozloučení s hostiteli, ale ne na dlouho, za necelé tři týdny přivítáme Finy v našem městě. Krátce po poledni jsme dorazili do Helsinek, další zastávce na naší cestě.
Helsinky (finsky Helsinki, švédsky Helsingfors) jsou nejsevernější hlavní město kontinentální Evropy. Dále k severu už leží jen jedna ostrovní metropole - Reykjavík na Islandu. Helsinky byly založeny v roce 1550 švédským králem Gustavem I. Vasou. V roce 1713 v době tzv. severské války bylo město těžce poškozeno. Hlavním městem finského velkoknížectví se Helsinky staly až v roce 1812, po připojení Finska k Rusku (předtím byla od 12. století většina území Finska součástí Švédska). V roce 1917 získalo Finsko samostatnost a Helsinky se staly jeho hlavním městem. Z předchozích řádků je asi jasné, proč Finové nemají Rusy a Švédy příliš v lásce. Dnešní Helsinky mají přes půl milionu obyvatel a v aglomeraci se sousedními městy Espoo a Vantaa (kde je mezinárodní letiště) okolo miliónu. Kompaktní staré historické centrum s úzkými křivolakými uličkami, na něž je středoevropan zvyklý, nelze v Helsinkách očekávat. Centrum je prostorné s řadou zajímavých empírových staveb z 19. a klasicistních a funkcionalistických z 20. století. Nejznámější je monumentální evangelická katedrála (dokončena roku 1852) s průčelím s korintskou sloupovou halou. Nedaleko stojí další církevní stavba, pravoslavná Uspenská katedrála z roku 1868. Nepřehlédnutelné jsou též budovy parlamentu, opery, hala Finlandia a Olympijský stadión. Na Olympijské hry v roce 1952 má tehdejší Československo slavné vzpomínky, Emil Zátopek zde vyhrál běh na 5 km, 10 km i maratón. I naše výprava bude mít na Olympiský stadion své vzpomínky, protože ve Stadionhostelu jsme nocovali a z věže Olympijského stadiónu jsme se za ledového vichru rozhlíželi.
Zbytek naší severské cesty proběhl ve znamení návratu domů. V neděli odpoledne jsme se třemi taxíky – mikrobusy přemístili na letiště. Zprávy z domova hovořily o sněhové kalamitě, tak jsme si čas krátili úvahami o přistání ve Vídni, v Berlíně nebo v Mnichově (to by se potom v pondělí nestihla škola). Absolvovali jsme nezbytné letištní kontroly a s mírným zpožděním nastoupili do letadla. V 18 hodin středoevropského času přistálo naše letadlo bez problémů na ploše letiště v Ruzyni. Nasedli jsme do připraveného autobusu a krátce před devátou hodinou večerní  jsme vystoupili před budovou našeho mateřského ústavu, po kterém se nám už tak stýskalo...

Jaroslav Kocman