Čtvrtek 14. prosince 2006. V ten den se třetí ročník Havlíčkova gymnázia vypravil, spolu s dalšími mně známými i neznámými studenty, do Prahy za kulturou. Na programu byla návštěva pražské čtvrti Josefov, seznámení s židovskou historií a židovskými zvyklostmi, během odpoledne potom rozchod a konečně divadelní představení hry „Pygmalión“ od G. B. Shawa ve Stavovském divadle.

Odjezd byl stanoven na desátou hodinu, což vyšlo naprosto přesně. Do Prahy jsme dorazili po poledni, takže jsme měli dost času na to, abychom se dostali do Josefova. Trojice profesorek ve složení Kostková, Stejskalová, Dvořáková nás vedla labyrintem Prahy tak, že jsem již po několika zatáčkách dokonale ztratil přehled o tom, kde jsem. Z ničeho nic jsme se objevili na Staroměstském náměstí. Do Josefova to už bylo jen co by kamenem dohodil.

Naše prohlídka židovských pamětihodností začala v Maiselově synagoze. Pro mě to byla jedna z premiér. Nikdy jsem v synagoze nebyl, proto jsem, asi zcela přirozeně, hledal souvislosti mezi synagogou a kostelem. Několik se jich našlo, i když rozdílů je zcela jistě více.

Na Maiselově synagoze mě zaujala stěna směřující k Jeruzalému, stěna, která je v synagogách nejdůležitější. V našich končinách je to místo, směřující na východ. Tři nádherně zdobená mozaikovitá okna, z nichž dvě postranní byla stejná a prostřednímu vévodila židovská Davidova hvězda. V Maiselově synagoze se od naší průvodkyně, paní Růženy Blechové, dozvídáme základní informace o židovství a o historii Židů.

Z Maiselovy synagogy pokračujeme dál. Míříme ke Starému židovskému hřbitovu, což je místo posledního odpočinku osobností, jakými jsou například Jehuda Liwa ben Becalel, známější jako Rabbi Löw, či Mordechaj Maisel, který sponzoroval například stavbu Maiselovy synagogy, kterou jsme teprve před několika okamžiky opustili.

Před vstupem na hřbitov si pánská část naší expedice musí na hlavu nasadit pokrývku. Jelikož většina z nás při sobě žádnou nemá, bereme si provizorní modré jarmulky, které na nás již čekají. Vstupujeme do budovy, jejíž zdi jsou popsány údajně osmdesáti tisíci jmen židů, kteří zemřeli během druhé světové války. Pokud byste je chtěli všechny přečíst najednou, trvalo by vám to šest dní a nocí. Paní Blechová mluví o dopadu druhé světové války na židy. Na jedné ze zdí této budovy jsou napsána jména koncentračních táborů – Terezín, Lodž, Minsk, Osvětim…roztáčí se ve mně kolotoč chmurných, nenávistných myšlenek. Myšlenek na to, jak jeden člověk mohl zfanatizovat tisíce lidí, kteří mohli žít normální život, a přivést je k nechutné teorii nadřazenosti jedné rasy nad druhou. Výsledkem bylo zabíjení „podřadných“ ras a řada dalších ohavností, o kterých se ani zmiňovat nechci…

Vycházíme ven a vstupujeme na samotný hřbitov. Je neuvěřitelné, jak je mezi okolními budovami schovaný. Zvenčí si ho člověk téměř nevšimne. Jako bych se ocitnul ve středověku, přesně tak, jak o tom mluví paní Blechová. Staré, polovyvrácené náhrobní kameny, nikde žádná světla, jen tráva a stromy. A kamínky, které židé dávají na hroby místo květin. Procházíme úzkými cestičkami mezi náhrobními kameny, na kterých již stěží lze rozeznat nápis. Paní Blechová nám vykládá o problémech při pohřbívání. Když už židé neměli kam pohřbívat, rozhodli se pochovávat mrtvé do vrstev. Po několika okamžicích přicházíme k místu, kde se pohřbívalo do neuvěřitelných dvanácti vrstev. Pokračujeme dál. Smíme položit kamínek na jeden z hrobů – údajně se nám vyplní naše přání, pokud si jej budeme usilovně přát.

Opouštíme hřbitov a vcházíme do Klausové synagogy, kde je nám sděleno něco o židovských svátcích. Jeden z nich, Hanukkah - Svátek světla, právě touto dobou židé slaví. Synagoga má opět nádherně zdobená okna. K nahlédnutí je zde i Tóra, posvátná kniha židů, vycházející z desatera přikázání Mojžíšových.

Dosud jsme však navštívili pouze synagogy, které již neslouží k bohoslužbám. Nyní nás ale čeká ta, ve které se bohoslužby konají - Španělská synagoga. Vstupní strana vůbec nepřipomíná synagogu. Interiérem synagogy jsem však byl uchvácen a zcela ohromen. Je totiž vystavěna ve španělsko-maurském stylu. Vypadá jako ze zlata a je nádherně zdobená. Nad oltářem svítí věčné modré světlo. Zvedám hlavu a mám potíže, abych udržel ústa zavřená. Nádherná kopule, v jejímž středu je židovská hvězda. Z této kopule visí lustr, který je rovněž ve tvaru šesticípé hvězdy. Nádhera, která se slovy nedá popsat.

Naše prohlídka však končí a začíná tříhodinové volno. To každý využil po svém. Někteří se vydali na vánoční nákupy, jiní vzali útokem „mekáč.“ V autobuse jsme se převlékli a vyrazili směrem ke Stavovskému divadlu.

A je tu má další premiéra. V podobném divadle jsem ještě také neměl tu čest býti. Stavovské divadlo je vskutku nádherné. Několik pater, ve kterých jsou krásné lóže, pěkná opona, dech beroucí výzdoba.

Divadelní představení mě velice zaujalo. Ačkoli jsem většinu herců neznal (Ach, já barbar kulturní!), jejich výkony byly, alespoň podle mě, skvělé. Můj obdiv patří především Líze Doolittlové (Petra Špalková), která nádherně zvládla svou mluvu. Rozdíl oproti začátku, kdy mluvila velmi hrubě, a konci, kdy se vyjadřovala jako dáma, byl famózní. Raději však zůstanu jen u ní a nepustím se do podrobné chvály dalších herců. Mohl bych pak chválit matku Henryho Higginse za její vitalitu, cholerického Higginse samotného za jeho přesvědčivou urputnost a snahu přetvořit Lízu k obrazu svému nebo plukovníka Pickeringa a jeho rozpačitost, která však byla čímsi kouzelná …

Hra byla vtipná, zajímavá a bez slabého místa.

Ani se to nechce věřit, ale je konec. Opouštíme Stavovské divadlo a vcházíme do chladu noční Prahy. Hovoříme s několika cizinci a omlouváme se, že jim nemůžeme vysvětlit cestu na Václavské náměstí, jelikož nejsme z Prahy a sotva bychom našli cestu k našemu autobusu, nebýt našich drahých profesorek. Ty nás dovedly k autobusu a tím skončil den, který nebyl jako každý jiný.