Přinášíme postřehy dalších tří studentů - účastníků projektových aktivit projektu Erasmus+ (IPSO FACTO) v jihoitalském Catanzaru:

Naše expedice Catanzaro byla úplně první ze všech cest do zahraničí, které absolvujeme pod záštitou projektu Erasmus+, proto jsme pořádně nevěděli, jak vše bude probíhat. Každopádně jsme se těšili!

 

Po tom, co jsme v Miláně sprintovali přes půl letiště, protože jsme kvůli zpoždění málem nestihli další let, jsme se nakonec úspěšně dostali až na letiště v Lamezia Terme, kde na nás s otevřenou náručí čekali naši italští hostitelé. Už na první pohled bylo zřejmé, že vzdálenost nějakých 2000 kilometrů od našeho domova je opravdu znát. A přesvědčovali jsme se o tom po celou dobu našeho pobytu v Itálii…

Italové (mezi severem a jihem bude asi rozdíl) jsou opravdu energický a hlučný národ. První dny jsme byli úplně zaražení z toho, co především Italky provádějí v autobuse. Křičely, řvaly, smály se, zpívaly společně s francouzským učitelem s gelovými nehty (ano, opravdu měl gelové nehty!) a byly si tam schopné dokonce hrát na schovávanou. Řádily tímhle způsobem od rána do večera, od svítání do šera.

 

Navíc Italové nebyli téměř vůbec unavení. Vymysleli jsme dva důvody, proč tomu tak je. První a dost pravděpodobné je to, že stále pijí tu jejich kávičku. Druhá možnost, vymyšlená panem učitelem Zimplem, je dobíjení se pomocí USB, která mají v autobuse. Z jejich energie jsme byli naprosto vyčerpaní! :D

 

Po celý týden nás provázely hory jídla. Jejich večeře se totiž skládá tak ze 6 regulérních chodů. Jeden den mi třeba naservírovali krevetový salát, chleba s prošutem, zeleninový salát, domácí riccotu, těstoviny a ještě vepřové s houbovou omáčkou, člověk se už potom pomalu nedokázal dokolébat ani do pokoje. Když mi při jedné večeři řekli, že hodně jí, nezbylo mi nic jiného, než s plnou pusou a povoleným páskem u kalhot kývat na souhlas.

 

Nevím, jak Francouzi a Finové, ale my jsme byli unešení z nekonečných sadů s mandarinkami. Byly opravdu všude!! Od té chvíle, co jsem své nadšení sdělila „své“ rodině, dostávala jsem každý den ke svačině pytel mandarinek. 

 

Vše ale nemělo jen světlé stránky. Všude byly odpadky, ulice byly plné špíny, na pláži byly vyplavené plasty z moře a kolem silnic se válely plné pytle odpadu. Prý se všechno uklízí před létem, než přijedou turisté. Navíc v domovech nemají pitnou vodu, takže kupují PET flašky (které asi nerecyklují tak, jak by měli…), pijí z plastových kelímků a jednoduše moc nepřemýšlí nad tím, co jejich chování způsobuje.

 

Moje dojmy mi kazil fakt, že velice podstatná část Italů kouří, což mi jako zarytému nekuřákovi dost vadilo.

 

Další takový „menší“ problém byla neznalost angličtiny části účastnících se lidí, čímž mám na mysli jak Italy, tak Francouze a navíc nejen žáky, ale i učitele. Měla jsem opravdu štěstí, že moje hostitelka mluvila anglicky snad lépe než její učitelky. Některým lidem nezbylo mnohdy nic jiného, než komunikovat přes překladač. Možná i z tohoto důvodu nám byla většina informací sdělována v italštině, což ocenila sice asi polovina účastníků (Italů :D), ale nás ostatní to po chvíli přestalo bavit.

 

Jsem ráda za to, jakou máme školu. I s Italy jsme se shodli na tom, že jejich škola vypadá jako vazební věznice. Navíc raději ani nesrovnávám něco jako kvalitu výuky. :) Třeba jejich znalost práce na počítači bych přirovnala asi ke schopnostem dětí u nás tak v páté třídě.

 

Program bych očekávala o něco bohatší a organizovanější. Podívali jsme se na několik krásných míst, jenže všechno zdržovala ne akademická čtvrthodinka, ale italská půlhodinka. Než se totiž rozhoupali k nějaké aktivitě, trvalo to minimálně 30 minut.

 

Celkově musím ale týden strávený v Calabrii hodnotit kladně. Našla jsem si nové přátele, se kterými budu určitě v kontaktu, navíc jsem poznala 5 fajnových lidí z našeho gymplu, které jsem předtím skoro nebo vůbec neznala. Společně s nimi i s pány učiteli Zimplem a Tomanem jsme si užili spoustu zábavy, jak při učení ostatních češtiny, tak při tancování tanečků, když nám byla zima, a vymýšlení nejrůznějších vtípků.

 

GRAZIE!

Markéta Kuncová, 2.C

 

 

V rámci projektu Erasmus+, kterého se naše škola účastní, se mi naskytla možnost navštívit  město Catanzaro v jižní Itálii.

 

Celá akce začala v neděli 7. 1. 2018 na havlíčkobrodském nádraží, kde jsme se všichni sešli. Naši partu tvořilo 8 členů (2 vyučující a 6 studentů). Následovalo rozloučení s rodiči a přesun do vlaku, který mířil do Brna, kde jsme přestupovali na vlak směřující do Bratislavy, kam jsme dorazili kolem 14.00 hodiny. Letadlo nám mělo odlétat v 16:40, ale mělo asi 25 minut zpoždění. Let probíhal v pořádku, v Miláně jsme přebírali kufry kolem 19.00 hodiny a pak nastalo pro nás možná zábavné, ale pro učitele stresující dohánění letadla. Nakonec se vše povedlo a konečně v 22.00 hodin jsme se setkali s našimi italskými příznivci a každý z nás se přesunul do své hostitelské rodiny v Catanzaru.

 

Pondělní ráno začalo srazem všech skupin, které byly do projektu zařazeny (Itálie, Česká republika, Finsko a Francie), před italskou školou. Přijely dva autobusy a vydali jsme se do horské vesničky, která je známá vznikem ,,Středozemní diety“. Následovala přednáška o této dietě v anglickém jazyce, a protože Francouzi ani Italové anglicky skoro neumí, bylo jim to překládáno do jejich rodných jazyků. Procházeli jsme uličkami této vesnice, které nebyly moc uklizené, vypadalo to, že Italové pořádně nevědí, co je odpadkový koš. Byly zde krásné výhledy na moře, ke kterému jsme po této procházce zamířili. Čekal nás tu oběd v restauraci Bianco zaměřený právě na středomořskou dietu. Jídla byla spíše bezmasá a u nás asi vyhrály mandarinky, které byly zrovna utržené ze stromu a vůbec nebyly kyselé. Ještě než jsme se vrátili do rodin, zastavili jsme na místní italskou zmrzlinu.

 

V úterý jsme opět odjeli autobusy od školy, ale tentokrát na jiné místo. Celé dopoledne jsme se procházeli po loukách, které dříve patřily mafii. Na konci procházky měla každá země možnost si zasadit svůj mandarinkovník, ale my jsme se této akce nezúčastnili. Odpoledne jsme se přesunuli k hradu LeCastella, u kterého se nacházelo rozbouřené moře. A pak už jako každý večer jsme se přesunuli do svých hostitelských rodin.

Ve středu byl sraz v italské škole, kde jsme se rozdělili do skupin, např. v mé skupině nás bylo osm, (1 Finka, já a 6 Italek) a měli jsme začít vytvářet logo projektu. Komunikace byla velmi složitá, protože z naší skupiny jsem anglicky uměla trošku já, Finka a jedna Italka, ostatní nevěděly, která bije. Bez google překladače by to asi nešlo. Nakonec každá skupina navrhla svoje logo a vyhrálo to nejlepší a nejhezčí, které vytvořila Češka Maria Šimůnková. Po vyhlášení následovalo občerstvení, které bylo dobré.  Tento den jsme se vraceli do rodin poměrně brzy, už kolem 17.00 hodiny. Večer v mé rodině probíhal jinak, vydaly jsme se totiž ještě s dvěma Češkami a jejich hostitelkami do baru, kde jsme si daly Coca Colu, ale Italky si objednaly pivo a nikdo nepotřeboval vědět jejich věk. Po tomto setkání jsme se kolem 23.30 zase rozjely každá do své rodiny.

 

Ve čtvrtek jsme se vydali do výrobny olivového oleje, viděli jsme, jak se olivy sklízí a poté i jak se z nich vyrábí olej. Po této exkurzi jsme dostali do rukou papíry, na které jsme měli zaznamenat chuť a kvalitu oleje, který jsme měli možnost ochutnat po krátké přednášce. Obědvali jsme v restauraci ,,Dvě moře“, kde nám připravili jako hlavní chod lasagne, které chutnaly skvěle. Poté už jsme se vydali objevovat kalábrijskou vesnici a její tradice, nakonec jsme navštívili muzeum Tiriolo a vydali se zpátky do Catanzara. 

 

Páteční den jsme strávili ve druhé italské škole, kde každá skupina měla zadáno, co má dělat. Většina skupin pracovala na článku, naše skupina měla pracovat na návrhu titulní stránky E-magu. Jelikož byla komunikace velmi složitá a mně s Finkou ani nedokázali vysvětlit, co máme dělat, tak na tom pracovali jen Italové, což se úplně nepovedlo, a naštěstí mi to pak pomohla česká parta předělat. Do rodin jsme se vraceli už ve 14.00 hodin, všichni jsme měli obavy, co budeme dělat. Např.: Moje hostitelka celé odpoledne prospala a já jsem ho strávila chatováním na mobilu s Češkou, která bydlela u jiné rodiny a její hostitelka spala také – odvodili jsme z toho, že asi dodržují odpolední siestu. Po večeři jsme zamířili do nákupního centra, kde jsem nakoupila dárky pro rodinu. 

 

Poslední den byla sobota. Vstávali jsme brzy ráno. Já třeba ve 4.25 hodin, což bylo pro nás Čechy hrozné, ale Italům to nedělalo problém. Např.: moje hostitelka si do půl druhé v noci posílala hlasové zprávy (to snad dělal v Itálii každý) a ve 4.25 hodin vyletěla z postele a nedělalo jí to sebemenší problémy. Asi všichni jsme zjistili, že ITALOVÉ JSOU NEÚNAVNÍ. Následoval přesun na letiště Lamezia Terme a pak už krásný let do Milána, tam jsme měli dostatek času i na jídlo a pak jsme nasedli do letadla EASYJET, ve kterém jsme konečně seděli všichni pohromadě. Z letadla byly neuvěřitelné výhledy na Alpy. Po úspěšném přistání v Praze jsme se přesunuli na vlak a mířili za svými rodinami, se kterými jsme se setkali kolem 18.00 hodiny, a tímto byla naše akce ukončena. 

 

V Itálii jsem poznala plno nových přátel a dozvěděla jsem se nové věci. Zjistila jsem, že v Česku je proti Itálii nádherně čisto, nikdo tam netřídí odpad a odpadky se válí všude. Na to, že Italové navštěvují školu i v sobotu, tak polovina z nich neumí říct ani ,,How are you?“ a školu nějak neřeší. Škola se mi ani nelíbila, každý tam kouří a není to nijak hlídáno. Italové nejsou moc pracovití, s tím souvisí i velká nezaměstnanost, ale jsou veselí, hodní a stále působí velmi sympaticky, když oni mluví, tak u nás v Čechách to je, jako když na sebe někdo řve. Krajina tam je krásná, mají nádherné moře. Kdyby byli více pořádní, byla by to krásná oblast. Jsem ráda, že jsem se této akce mohla zúčastnit a celé naší partě bych chtěla poděkovat. 

 

Aneta Rumanovská, 1.D

Naše gymnázium se účastní projektu Erasmus+, a to mi umožnilo podívat se na 6 dní do italského kalabrijského města Catanzaro. 

 

Letadlo startovalo z Bratislavy, do které jsme se dostali vlakem.  Cílová destinace bylo letiště v Lamezia Terme, kde si nás vyzvedly hostitelské rodiny. 

 

První den zájezdu  se všechny skupiny sešly (Italové, Finové, Francouzi a Češi) před školou v Catanzaro Lido. Tam už byl připraven autobus, který nás odvezl do města. Poté jsme se přesunuli do budovy a vyslechli si zajímavou přednášku na téma středomořská dieta. Následoval oběd v restauraci Bianco. Jídlo bylo převážně sezónní. Nejvíce mi však zachutnaly italské mandarinky. Po jídle jsme měli možnost projít se po pláži. Večer jsme strávili v cukrárně, kde nám připravili zmrzlinu.

 

Druhý den proběhla návštěva zemědělství místních mafiánů. Následovala dlouhá procházka. Túra nás dovedla až k autobusu, kterým jsme se přemístili k nádhernému hradu La Castella, byl obklopen nekonečným mořem. Večer pokračoval v přívětivých hostitelských rodinách. 

 

Třetí den jsme se zabývali  prací na projektu. Byli jsme rozděleni do mnoha skupin. Moje parta měla za úkol napsat článek. Spolupráce byla náročná, z 6členné skupiny (4 Italky, 1 Francouzka a já) se mnou dokázala domluvit pouze jedna italská dívka. Tím pádem nám práce moc rychle neutíkala.  Na večer jsme odjeli k hostitelům. Se svou rodinou jsem se byla podívat na nedaleké pláži. 

 

Čtvrtý den jsme zavítali do výrobny olivového oleje, kde jsme absolvovali prohlídku a ochutnávku. Oběd jsme si vychutnávali v restauraci u Dvou moří. Jako hlavní chod byly podávány tradiční italské lasagne. V pozdních hodinách jsem se svou hostitelkou a zároveň novou kamarádkou zavítala do baru. S ostatními domorodci nuda rozhodně nemohla nastat, jejich hlasitý smích a křik se rozléhal všude kolem.

 

V pátek, tedy poslední den, jsme dokončovali práce na projektu. Už odpoledne jsme se vraceli do svých náhradních domovů. Po vydařeném několikachodovém obědě nastávala siesta. V pozdních odpoledních hodinách jsem šla nakupovat s novými italskými kamarády. Na večeři jsem byla pozvána do pizzerie, kde jsem ochutnala tradiční italskou pizzu. 

 

V sobotu už byli všichni účastníci zájezdu připraveni na cestu domů. Na letišti proběhlo focení a dojemná rozlučka s Italy. Teď už jen stačilo nasednout do letadla, přeletět zasněžené Alpy a přistát na letišti Václava Havla v Praze. 

 

Zjistila jsem, že občané Itálie mají docela odlišnou mentalitu než lidé zde v Čechách. Berou vše s nadhledem a s humorem, mohu říct že jsou až nadpřirozeně přátelští. Bohužel, chtíč pracovat u nich lehce schází. 

 

Těší mě, že jsem se mohla zájezdu zúčastnit, poznat italskou kulturu a seznámit se s novými lidmi. Velká výhoda projektu je ubytování v rodinách.Umožnilo nám vžít se do role pravého Itala. 

Eliška Jiříková, 1.D