Odešel Zdeněk Nečil...

V úterý odpoledne dne 10. května 2022 zemřel ve spánku ve věku nedožitých 92 let nejstarší bývalý pedagog našeho gymnázia pan Zdeněk Nečil. Pomyslnou roli kmeta sboru převzal v roce 2016 po Jaroslavu Vaňkovi (dožil se 93 let), nyní je naším nejstarším emeritním kolegou Jaroslav Hladík (narozen v roce 1933).

V úterý odpoledne dne 10. května 2022 zemřel ve spánku ve věku nedožitých 92 let nejstarší bývalý pedagog našeho gymnázia pan Zdeněk Nečil. Pomyslnou roli kmeta sboru převzal v roce 2016 po Jaroslavu Vaňkovi (dožil se 93 let), nyní je naším nejstarším emeritním kolegou Jaroslav Hladík (narozen v roce 1933).

Zdeněk Nečil se narodil 22. listopadu 1930 v Dolním Městě u Lipnice nad Sázavou. Po absolvování gymnázia v Humpolci vystudoval na filozofické fakultě učitelství českého a ruského jazyka. Na našem gymnáziu vyučoval v letech 1955 – 1998, tedy v rozpětí téměř neuvěřitelných 43 let. V počátcích své kariéry působil také jako jazykář na brodské stavební škole. Tam také kdysi učil moji matku, pak učil na gymnáziu i naši třídu a na sklonku kariéry pak moji neteř, takže pedagogicky působil na tři generace naší rodiny a jistě je takových rodinných posloupností v našem městě více. Ve středním věku si pak ještě dálkově dostudoval učitelství tělesné výchovy. Často mi vyprávěl, jak byl ve svých čtyřiceti letech nejstarším studentem, ale musel splnit stejné výkonnostní limity jako jeho dvacetiletí spolužáci. Většina jeho bývalých studentů si na něho vzpomene právě jako na zapáleného tělocvikáře, protože tento předmět později v jeho učitelském úvazku převažoval.

Se Zdeňkem mě pojilo dlouholeté osobní přátelství. Jako o generaci mladšímu kolegovi mi už dávno nabídl tykání, čehož jsem si nesmírně považoval. Vzpomínám si, jak mu občas na poradách (a zejména na politických školeních, kterých bylo před rokem 1989 opravdu dostatek) "padala hlava". Tehdy už patřil mezi nejstarší členy sboru a vyrušit ho si netroufl ani takový kovaný soudruh, jakým byl tehdejší ředitel Michal Kačúr.

Chodíval jsem mu s kolegou Jaroslavem Šorčíkem gratulovat k narozeninám každý rok, ani on nikdy neopomněl nám osobně popřát k narozeninám či svátku. Zdeňkovo více než šedesátileté harmonické manželství by mohlo být vzorem všem partnerským vztahům. Často hovořil s hrdostí o rodinách svých dvou dcer, o vnoučatech a pravnoučatech.

Mnohokrát jsme spolu byli na horách (na Šumavě, v Krkonoších) jako lyžařští instruktoři, to byl ještě v aktivní službě. Někteří frekventanti těchto kurzů si ještě možná vzpomenou na termín „Nečilova zkratka“. To znamená – půjdeme delší, zato horší a komplikovanější cestou, možná zabloudíme a nestihneme večeři. Později jsme si jezdívali každoročně zalyžovat do francouzských Alp. Koncem devadesátých let byl carving ještě v plenkách a Zdeněk se svými dvoumetrovkami s nadšením brázdil dlouhými oblouky svahy horských velikánů. Nikdy nejezdil zbytečně pomalu. Ostatně – jak mi říkal – „zamlada, když jsem sebou pořádně nefláknul, tak jsem si nezalyžoval“. A přidal – „u nás na vesnici byl nejlepší lyžař ten, který sjel největší kopec“.

O vitalitě a duchapřítomnosti Zdeňka Nečila ještě ve vysokém věku svědčí poslední moje historka, to už mu bylo přes osmdesát. Scházeli jsme od lanovky po železných schodech, naštěstí pokrytých gumovou rohoží. Jako sjezdařští těžkooděnci, v neforemných botách, s lyžemi na ramenou. Najednou slyším lomoz, okolo mě se řítí lyže a Zdeněk sedí dole pode mnou. Na schodech nahoře totiž zakopl a pamětliv teorie pádů udělal na schodech kotoul. „Správně upadnout je umění, učil jsem to i studenty,“ vysvětlil mi. Zbytek týdne si ovšem po nocích chladil pochroumaná žebra. Ale nestěžoval si (to neměl ve zvyku) a nadále lyžoval každý den.

Nevím, jestli existuje nějaký jiný svět než ten náš a jestli jsou tam hory. Pokud ano, Zdeněk Nečil tam určitě bude někde jezdit jako na následujících snímcích.

---