Za Václavem Černochem

Autor: Mgr. Aleš Říman <riman(at)ghb.cz>, Téma: Informace, Vydáno dne: 18. 01. 2021

Dne 16. 1. 2021 nás ve věku sedmdesáti let navždy opustil dlouholetý pedagog Gymnázia Havlíčkův Brod, výtvarného oboru ZUŠ a Akademie ve Světlé nad Sázavou, pan Václav Černoch. Přestože nám tíživá doba neumožní zúčastnit se posledního rozloučení, dovolte, abych mu za nás za všechny, které v sobotu poprvé a naposledy zarmoutil, alespoň touto cestou věnoval krátkou vzpomínku.

Dne 16. 1. 2021 nás ve věku sedmdesáti let navždy opustil dlouholetý pedagog Gymnázia Havlíčkův Brod, výtvarného oboru ZUŠ a Akademie ve Světlé nad Sázavou, pan Václav Černoch. Přestože nám tíživá doba neumožní zúčastnit se posledního rozloučení, dovolte, abych mu za nás za všechny, které v sobotu poprvé a naposledy zarmoutil, alespoň touto cestou věnoval krátkou vzpomínku.

A nebude to vzpomínka teskná, ačkoliv mi je smutno, když se jí snažím vtisknout jakýs takýs tvar, stále se mi skrze slzy dere na rty úsměv, co úsměv, smích, protože k Vaškovi prostě patřil. Byl to nejsvobodnější člověk, kterého jsem kdy v životě potkal. Nenechával se omezovat žádným systémem, tím méně maloměstskými konvencemi. Byl to na jedné straně bohém, živel, který opanoval každý prostor, každou společnost, v níž se ocitl, ať už na oko hromoval či burácel, nebo vyprávěl tak neuvěřitelné příběhy ze svého života, že by se Bohumil Hrabal tetelil blahem. A je lhostejné, co všecko si v nich vyfabuloval. Jako nefalšovaný pábitel svůj život hltal plnými doušky proto, aby ho mohl vyprávět a dělat tím lidem radost. A proto svou druhou tvář, tu citlivou a křehkou, pečlivě skrýval. Bohužel se mi už nepovede jeho příběhy soustavně zaznamenat, jak jsme před dvěma lety plánovali. Moc se mu líbil zamýšlený název „Deset velkých černochů“ a v očích se mu jiskřilo jako vždycky, když ho napadla nějaká metafora nebo slovní hříčka.  Zkusím dát za sebe aspoň pár střepů. A Václav je jako hlavní postava jistotně promění ve džbánek, třeba.

Jako každého malého kluka z Havlíčkova Brodu ho to v dětství táhlo spíš k ledu, vždyť hokej, to je brodský fenomén a bratři Holíkové, Suchý či Augusta byli jen o fous starší. Krom toho ale navštěvoval výtvarný obor LŠU, kde jej, tak jako celou řadu jiných mladých brodských výtvarníků, naučil lásce k umění akademický malíř Jan Jůzl. „Když jsem jako student výtvarného oboru přišel do hrnčířské dílny, kam jsem šel pro hlínu, zamiloval jsem se na první pohled. Byl jsem ochotný několikrát dílnu zamést, abych si pak mohl sednout za hrnčířský kruh. Hrnčířský kruh, to je droga,“ vyprávěl před lety v Českém rozhlase. Zdánlivě obyčejný kopací hrnčířský kruh se tak stal jeho osudem, a když absolvoval keramickou školu v Bechyni (1965 – 1969) a řadu zahraničních stáží, otočil se s ním kruh jeho života kolem dokola a v počátku sedmdesátých let se objevil zpátky doma v Brodě, kde svého někdejšího učitele v tehdejší Lidové škole umění Bedřicha Smetany nahradil. A vyučoval tam pak a taky tvořil a chodil pro hlínu pětačtyřicet let. A nejen tam, v devadesátém roce externě nastoupil na Havlíčkovo gymnázium a později i na Akademii ve Světlé nad Sázavou.

A na všech těchhle svých štacích vedl mladé adepty umění k opravdovému kumštu, se vší tíhou i lehkostí, jež ho doprovází, a k již zmiňované svobodě, svobodě tvorby. Bylo lhostejné, jestli šlo o kresbu, malbu, grafiku, keramiku, animaci, akční nebo konceptuální umění. Dával svým žákům zakusit pocit volnosti a skrze ten je naučil mnohem víc, než by kdy svedl křikem či drilem. A jeho žáci ho za to měli rádi a on jim to nezištně vracel, třeba tím, že je přizval ke společné výstavě. Na té poslední, které jsem se účastnil, mě zaujalo velké množství vážných křesťanských motivů, překvapilo mě to, protože Vašek se spiritualitě spíše vyhýbal, jakkoliv choval k sakrálním věcem zjevnou úctu. Vzpomínám na jeden reliéf, byla to Golgota, jakou jsem nikdy dřív neviděl, divoký, ohromující výjev, jaký se vám zadře pod kůži, přitom podivně křehký, jasný a na strašně malém prostoru. Koukal jsem na něj fascinovaně několik minut, až se ozvalo: „Dobrý, viď? Škoda že nevím, jak se to stalo, prostě se to tam nějak šťastně srazilo…“ Vaškovi obklopenému davy přátel zářily po čase oči radostí, klukovsky, on totiž tím klukem ze Škvárovny zůstal napořád. „Člověk se musí spojit s tím materiálem, sžít se s hlínou, dostat do ní to lidský sádýlko, jak říkali už staří keramici. To je jak s těstem na knedlíky, s tím to taky musíte umět,“ žertoval v již citovaném rozhlasovém rozhovoru, aby o pár vět dál připustil, že naučit se vytočit třeba „jen“ džbánek na pivo tak, aby byl funkční, trvá roky… A stejně neokázale svou pedagogickou činností čtyři dekády spojoval lidi různých naturelů a spřádal jejich osudy s tou samou pábitelskou lehkostí, s jakou vyprávěl ty své. Ze mě příkladně udělal učitele tak, že mi jednoho krásného dne o prázdninách zavolal, aby mi sdělil, že na mě čekají na pohovoru ve škole ve Světlé nad Sázavou. Tam se sice ukázalo, že češtináře neshánějí, a já pak rok učil angličtinu a tělocvik, ale stejně mu do smrti nepřestanu být vděčný, protože jsem tomu řemeslu propadl stejně rychle jako on kdysi hrnčířině a dělám ho do dneška.

A za to i za spoustu dalších věcí bych Ti chtěl, milý Vašku, ze srdce poděkovat a spolu se mnou jistě všichni, kterým jsi projasnil či projasňoval život. Pro řadu z nás jsi odešel náhle, nečekaně, byť jsme třeba o Tvém horšícím se zdravotním stavu cosi tušili, odmítali jsme si připustit, že bys tu zubatou mrchu nepřepral. A tak si teď píšeme a voláme, protože se v téhle divné době nemůžeme potkat, a jak najednou nemáme to prosté a obyčejné „díky“ komu říct, tak se alespoň utvrzujeme v tom, že jsi byl vážně náš nejmorálnější učitel, jak jsme o tom vždycky nad pivem žertovali a Tobě to dělalo radost, no a taky že nás tam nahoře tak trochu slyšíš, i když to tam s Tvým milovaným Michalem Tučným musíte zrovna po letech pořádně roztáčet.

Džbán vzpomínek se naplnil a má dokonalý tvar, protože Ty bys jiný ani nedovedl, jaképak střepy. Nezbývá než napsat to DÍKY pěkně kapitálkami, protože je to velké díky, za nás za všecky.