Mezi 17. a 24. červnem se celkem 24 studentů dvou gymnázií vydalo na tradiční pouť symbolicky uzavírající školní rok, na literární kurs. Snad to někomu v uších zní stejně jako prosté slovo výlet. Pouť ale není totéž, co rekreace. Celkem 115 kilometrů s těžkými batohy na zádech s všudypřítomným sluncem, které nekreslí stíny, v patách. A v každé volné chvíli slova, slova, slova, a ta dokáží být, řečeno Františkem Halasem, těkavá, souloživá, samolibá, stonavá, paličatá, sirotčí, zárodečná, kočičí, nedomrlá, i troufalá, stručně řečeno, máte-li je domyslet a v něco přetavit, cestu neulehčují. A přece vzniklo během týdne v hlavách nás všech tolik takových textů, že by i zmíněný Halas čubrněl. Ostatně, i na něj došla řeč, jakkoliv jsme se nepohybovali v jeho kraji, ale ve východních Čechách, v Babiččině údolí, na Náchodsku, Broumovsku a v Podkrkonoší. A byly to dny Naší paní Boženy Němcové a Viktorčiny písně, byly to dny v rytmu smutného podzimního blues Josefa Škvoreckého, dny obžerné češtiny Jiráskovy i proustovských, rozmáchlých tahů štětcem hledajících ztracený čas, dny uprostřed vlastního smutku k nenalezení ztracené Silvie Plath, dny, na jejichž klaviatuře utkvívala krev, jako na koncertě Psích vojáků. Dny, ve kterých Sovětský svaz znovu žral Václava Havla, na jehož ďábelském kolotoči umírala slova pod tíhou frází jako v Orwellovi. Jistotně jsem na něco či na někoho zapomněl. A tak dám raději slovo účastníkům, jejichž soudy uvádím bez úpravy s výjimkou drobných korekcí pravopisných a slovosledných. Četly se nám s Honzou Salvetem radostně. Snad budou i vám ostatním.
Rychlé poohlédnutí se za literárním kursem 2017
Když jsem se o literárním kurzu dozvěděl, jakožto nezasvěcený jsem předpokládal podobný průběh, jako u velkého uměleckého kurzu. Absence jakékoliv platby předem a zároveň doporučení vzít si s sebou stan a dostatek jídla na celý týden tuto moji jistotu drobně narušila. Finálně pak rozklad mých očekávání dokončila závěrečná věta propozic znějící: „Vše si neseme na zádech, denní úseky se pohybují od 10 do 17 kilometrů!!!“ Upřímně jsem se před odjezdem několikrát rozmýšlel, zda by se někdo, kdo má problém vyjít schody do třetího patra naší školy, měl účastnit, nakonec jsem se ale odhodlal, vyřešil nezbytné formality a v neděli jsem se v Náchodě připojil ke svým už od soboty putujícím kolegům. Od té chvíle na štěstí/neštěstí probíhaly věci podle mých aktualizovaných představ. Na pokraji smrti a okraji světa jsme se pod tíhou nezbytně důležitých životních pomůcek dnešních teenagerů plahočily po rozpálených silnicích a nekonečných loukách, sem tam v milostivém stínu lesa, četli jsme a psali – v obou případech to nejlepší, co šlo. S přibývajícími dny a kilometry se zřídka začaly objevovat i chvíle odpočinku. A lítost? Ta se vyskytla ve chvíli prvního zkušebního obtěžkání batohu (ještě v bezpečí domova), zanikla spolu s prvním literárním sezením a od té doby se nevrátila. Ukázalo se, že sedět uprostřed létem zářící krajiny, čerpat z ní inspiraci a tvořit je nesrovnatelně lepší, než sedět uprostřed zadýchané třídy, inspiraci čerpat z Bakalářů a zoufale živořit ve světě záchrany známek. Spát na zahradě domu, kde Filip Topol odehrál svůj poslední koncert v životě – na zahradě signatáře Charty 77, vousatého pána vyprávějícího strhující životní zážitky – byl strhujícím zážitkem, troufnu si říct, pro nás pro všechny. Slyšeli jsme spoustu textů naprosto odlišných žánrů, napsali jsme jich ještě mnohem víc, debatovali jsme a chodili pozdě spát. Protože to co na literárním kurzu člověk prospí, už nikdy jindy nezažije. Jestli se mi za dva roky naskytne možnost opět kamsi vyrazit s fascinujícím duem Říman – Salvet, zcela určitě se mi vybaví 19 kilový batoh a desítky nekonečných kilometrů. Zcela určitě ale nebudu váhat ani vteřinu.
Jan Šidlák, 5. A
Literární kurz byl rozhodně jeden z nejlepších týdnů mého života. Každý moment se mi do paměti zapsal tlustou nesmazatelnou čárou. Překrásná příroda, skvělý kolektiv, namáhavý terén, tužka, papír a stovky zážitků.
Proto bych chtěla poslat velké díky pánům profesorům, za jejich práci, ochotu, motivaci a kuchařské umění.
A pokud budou další kurzy i jen z půlky tak úspěšné jako tento, je na co se těšit!
Aneta Petrová, 2. C
Užíval jsem si každou chvilku strávenou literárního kursu, ať už při tvorbě nebo na cestách. Nacházel jsem se v soudržném kolektivu z dvou gymnasií, který byl plný schopných nadaných lidí, mezi nimiž jsem si připadal jako naprostý trouba, analfabet. Putovali jsme krásnou krajinou, která nás inspirovala. Také jsme byli inspirováni například Václavem Havlem, Filipem Topolem či díly souputníků. I když cesta byla náročná, všichni jsme ji zvládli a překvapivě jsme si stále vydržovali dobrou náladu, což přičítám kulinářskému umění našich pedagogů, skvělé literatuře a společnosti. NECHCI říkat, že to bylo dobrý, ono to totiž bylo fantastický!
Cai Yang, 6. A
Můj milý deníčku,
osm dní, sedm nocí, sto kilometrů, dvacet sedm lidí, devět textů, desítky vtipů a nezapomenutelných vět, tisíce hvězd, stovky litrů potu, pět puchýřů, dvanáct štípanců, kupodivu žádné klíště, nespočet zážitků a jedna jediná věta: „Já chci zpět!“. Tohle je ve zkratce literární kurs a ani maturita mi nezabrání jet na další.
Martina Tvrdá, 7. A
Aby člověk něco zažil, nemusí jezdit do cizích zemí. Stačí jet se studenty našeho gymnázia do České Skalice, tam se setkat se studenty z Vrchlabí a putovat Babiččiným údolím, z Náchodu do Broumova a odtamtud do Trutnova, cestou poslouchat příběhy o Viktorce z Babičky, převádět z angličtiny do češtiny básně Sylvie Plath, nechat se unášet na vlnách swingu a příběhů Jana Škvoreckého, inspirovat se v psaní popisu Oscarem Wildem, zkusit si být Aloisem Jiráskem, navštívit Stanislava Pitaše, člověka, který byl politickým vězněm komunistů a signatářem Charty 77 a u kterého jsme si mohli na zahradě postavit stany a tematicky si před spaním nechat recitovat verše Filipa Topola, poslechnout si životní příběhy a díla Vráti Brabence, I. M. Jirouse, Jáchyma Topola, Egona Bondyho a Václava Havla, každé ráno snídat instantní kaši a ujít za celý týden nějakých těch 100 kilometrů s krosnou na zádech.
Dorota Bouchalová, 5. A
Pro mě, jakožto debutanta na těchto kursech byl ten letošní, literární ze začátku celkem strašák. Vytvářel jsem si v mysli scénáře nejhorších rozměrů a podob, například že se svými díly nebudu ostatním stačit, že se někde na cestě ztratím a spoustu dalších, ještě horších. Ale jak moc jsem se zmýlil. Když přede mnou někdo zmíní literární kurs nyní, vybavím si týden plný skvělých zážitků, desítky kilometrů popsaného papíru, Jiráskův Bischofstein, výbornou partu a především volnost, ať už v psaní nebo i v rozhodování a jednání. To, že jsem měl možnost být mezi skupinou lidí, kteří mají společný zájem jako já a jsou do toho přinejmenším stejně zapálení, mi v momentech, kdy už jsem si zoufal pod tíhou své krosny, na dlouhé cestě dodávalo sílu jít dál. Myslím, že díky dokonale odvedené práci pánů učitelů Římana a Salveta mohu již nyní říct: „Brzy na viděnou při dalším skvělém literárním dobrodružství!."
Tomáš Beránek, 2. C
Čekal jsem hodně, ale tohle?
Literární kurz 2017 se zapsal do mé paměti a budu na něj vzpomínat až do konce života. Nikdy bych nevěřil, co se za 7 dní putování dá zažít. Za týden jsme ušli skoro 100 km, které nám utekly jako voda, jelikož jsme si je zpříjemnili psaním a posloucháním básní a úryvků z knížek. Dozvěděli jsme se o autorech, o kterých se ve škole nestíhá učit. Ale i o autorech, které známe jenom z jedné stránky. Ať už mluvíme o Sylvii Plath, Josefovi Škvoreckém, Oscaru Wildovi, Marcelu Proustovi, Aloisi Jiráskovi, Boženě Němcové, Egonu Bondym, FilipuTopolovi a mnoha dalších. Poznali jsme příběhy lidí undergroundu a jejich komunity. Napsali jsme spoustu básní, lyrických veršů a povídek, věnovali jsme se překladu básní a jejich úpravě a navázali kamarádství s lidmi z Vrchlabí. Celé putování zakončila zahradní slavnost a poslech divadelní hry Zahradní slavnost od Václava Havla.
David Pauk, 6. A