Jsou prázdniny. A je to tak správně, na tom se shodneme všichni a můžeme být studenty a taky učiteli. Vpravdě výjimečné souznění.
Ale my ho zažili i na uměleckém kursu a to byla ještě škola! Druhý rok jsme jeli do Želiva a druhý rok jsme z něj ve vzpomínkách neodjeli, protože to není možné. Od 3. června do 11. června jsme tam sázeli na melodii Davida B. jeden hrdinský čin vedle druhého, až z toho vyrostla kaskáda panuškovských dekapastelů vražená do blankversu shakespearovských monologů, barokní andělé Santiniho kostela zpívali britskou renesanci a trénovali jazzové synkopy, prokletý básník Václav Hrabě s rozedřenou kůží plnou písku, suchého listí a Tebe stékal spolu s tmou do kaluží díky alchymistovi z Třebíče Ladislavu Novákovi a sladký pach v komíně jemně vyuzených mrtvol v Krvavém komiksu našich životů byl více než váchalovský. Staré irské přísloví říká: " Je Dorian Gray a Dorian Gray." Ale tohle byly vážně jahodový pole navždy a pokud to chcete vidět, tak tady:
https://www.youtube.com/watch?v=3OE1_vRRjNE
https://www.youtube.com/watch?v=-6VQ9izj02k
A pokud to chcete číst, tak se pohodlně usaďte, předáme slovo účastníkům:
Vojtěch Kučera:
Abych řekl pravdu, jel jsem na tento kurz s tím pocitem, že nebude ničím výjimečný. Bude to akce pořádaná školou, jako každá jiná. Již na první dni jsem poznal, jak hluboce jsem se mýlil. Byla to ta nejlepší akce, kterou jsem kdy zažil. Našel jsem zde nové přátele a zároveň upevnil přátelství s těmi, které jsem už znal. Přiučil jsem se od svých kamarádů něčemu novému, a poslech si mnoho zajímavých lidí. A závěrečná vernisáž byl skvělou ukázkou všem, že jsme se zde neflákali, ale že jsme pracovali svým tělem i duší. A že jsme všichni odvedli velký kus práce. Děkuju mnohokrát všem učitelům, bez jejichž nadšení pro věc bychom toho tolik nedokázali. A děkuju všem studentům, kteří tam byli se mnou, protože vytvářeli nádherné věci a pohodovou atmosféru. Ještě jednou děkuju všem a kdyby byla v budoucnosti nějaká příležitost takou věc zopakovat rozhodně do toho jdu.
Anežka Šebestová:
Dlouho jsem přemýšlela, jaké hodnocení napsat, abych krátce a co nejlépe vystihla, co všechno jsme zažili a nevypadalo to příliš strojeně. Abych napsala, jak moc jsme si to užili, jak bezva bylo ubytování v klášteře, jak VÝBORNÉ bylo jídlo, jak jsme se seznámili se spoustou super lidí a jak jsme zjistili, že učitelé se občas chovají i jako obyčejní smrtelníci.
Po pár minutách jsem svoje hodnocení zkrátila na jednu na jednu větu: Bylo to supermegakrutoboží a chci jet znova!
Anna Sadílková:
Jet na umělecký kurz pro mne bylo samozřejmostí od chvíle, kdy jsem se dozvěděla, že nějaká taková akce je. Čekala jsem hodně a s potěšením a čistým svědomím mohu říct, že se mi dostalo mnohem víc. Nezapomenutelné zážitky a nové přátele ani nemusím zmiňovat. Co bylo největší plus na celém kurzu bylo, že celé dny bylo vždy co dělat a čemu se věnovat. Nebyla chvile nudy nebo nicnedělání. Za program děkuji učitelům. Závěrečné vystoupení a představení děl bylo skvělé. Potvrdil se mi pocit, že jsme skutečně udělali kus úžasné práce. Troufám si doufat, že se do Želivu ještě s kurzem podívám a těším se!
Zuzana Zadinová:
Tak bohužel sedím doma a jen nostalgicky vzpomínám na to, co se všechno dělo před týdnem.Děkuji všem za ten neuvěřitelně strávený týden.
A k tomu ještě slova nejzasloužilejšího veterána kursu, Martina Hyrše, absolventa z roku 2008:
Na co by byla škola, kdyby se člověk nic nenaučil? Například já jsem se naučil, že po každém kurzu přijde moment, kdy jsou účastníci vyzváni, aby sepsali své dojmy a pocity. A tak vám píšu, hned po příjezdu, jen ještě budu muset vrátit prodlužovačku do zásuvky, abych mohl zase zapojit router a běžel mi internet, abych mohl tuto zprávu hned odeslat. Ten úvod o naučení se docela vystihuje můj letošní Želiv. Naučil jsem se spoustu věcí, o životě, o světě – některé jsou ryze osobní a asi se o nich nedá mluvit veřejně. Jiné jsou sice osobní, ale snad se zmínit dají – například odejít při čištění zubů od umyvadla a procházet se opuštěnými nočními chodbami. Samozřejmě a opět hudba, kterou jsem třeba neznal, ale po letošku ji rád zařadím do své sbírky. Naučil jsem se grafickou techniku dřevořezu – princip je jednoduchý, ale člověk musí mít opravdu ostré ostré dláto a jak se začne jen malinko tupit, okamžitě ho obtáhnout na koženém řemenu. Naučil jsem se rozumět budovám želivského kláštera. Nejstarší a nejzastrčenější část je původní středověký hrad. Studená zadní místnost v jeho přízemí, která loni zůstávala takřka opuštěná, si letos našla své využití a dostala od literátů přezdívku „Mrazák“. Místnosti naproti Mrazáku, kde jsme my veteráni byli ubytovaní, jsem začal říkat „Pitevna“ – jednak díky inspiraci Krvavým románem, jednak díky tam vzniknuvšímu nepořádku, jednak díky vlezlé zimě, která se objevila každý večer, když člověk v čas nezavřel okno. A přece mám Pitevnu rád a těšil jsem se na ni. A těšil jsem se na zvuk zvonu, který každou čtvrthodinu odbíjí čas, a který, když je otevřené okno, aby bylo v noci dobře slyšet, vytváří úžasnou atmosféru. Atmosféru místa dokreslovaly i tři čarodějnice z Macbetha, které se svým okem z mloka a srstí z netopýra usídlily na temné chodbě mezi Pitevnou a Mrazákem a hned pod schody vařily svůj nápoj zlověstné věštby. Hudebníci se usadili hlavně v „Českém nebi“, v úžasném sále s kouzelným klavírem a mizernou akustikou, v sále, který se – když bylo třeba – proměňoval z Nebe v pravé dekadentní Peklo. Ještě jednu věc bych chtěl zmínit. První kurz se konal před deseti lety na zámku v Žirovnici a já si odtamtud (mimo spousty jiného) přivezl i věrnou skicu akantového vzoru, kterou jsem si tenkrát nakreslil, abych to propletené rostlinstvo získal do ruky. Až letos jsem tu skicu zúročil, když jsem ji vtiskl do linií svého dřevořezu. Tím se mi těch deset let kurzů – kdy jen ten první v Žirovnici jsem navštívil ještě jako student, na dalším jsem byl už s čerstvou maturitou, pak pro mě přišla dlouhá pauza a já přijel až loni na obnovení tradice kurzů do Želiva, a letos tedy opět Želiv – krásně propojilo a uzavřelo.Odvážím si vzpomínky, na zvuk zvonů, na spoustu úžasných lidí, které jsem na všech kurzech poznal, na poštolky, které i letos hnízdí ve zdi za Pitevnou, na Pitevnu a na Mrazák (já ty nevlídné místnosti mám asi opravdu rád). Na útulnou žirovnickou faru, na nádvoří a sály žirovnického zámku; na klid a ticho opatské zahrady v Želivě, na Kapli – další želivskou místnost, kterou jsem loni nedocenil a letos si zamiloval, ze které vede malebné schodiště přímo do opatské zahrady.
Takže asi takhle. Nebudu z toho tady dělat country festival. Máme moře fotek, textů, obrazů a videí, které zpracováváme a budeme je prezentovat při výstavách a tak. A máme dobrý pocit. A máme se krásně, své violy si ladíme co možno nejhlouběji a kouříme pěnovky dní pana Vorla Viana.
Protože k tomu je život. A umělecký kurs!