Dnes, v sobotu 26. 9. časně ráno, podlehla po dlouhém, statečném boji zákeřné nemoci dlouholetá členka pedagogického sboru našeho gymnázia, paní profesorka Věra Hitzgerová.
Dnes, v sobotu 26. 9. časně ráno, podlehla po dlouhém, statečném boji zákeřné nemoci dlouholetá členka pedagogického sboru našeho gymnázia, paní profesorka Věra Hitzgerová. Poslední rozloučení se uskuteční v pátek 2. 10. v pravé poledne v havlíčkobrodské obřadní síni.
Jsou chvíle, ve kterých člověku scházejí slova, aby dokázal plně vykreslit svou bolest, jako by taková slova ani nebyla. Naštěstí pro láskyplnou vzpomínku je náš jazykový aparát dostatečný.
Paní Věra Hitzgerová přišla na havlíčkobrodské gymnázium právě před třiadvaceti lety po mnohaletém angažmá na přibyslavské základní škole. Vyučovala studenty zeměpisu a tělesné výchově, energicky, s vynikající erudicí, schopností studenty nadchnout a přitáhnout ke studiu oboru. Kolik budoucích kartografů, geografů, geodetů či učitelů zeměpisu, případně nadšených sportovců za ty dvě dekády vychovala, si neodvažuji spočítat, ale výmluvným faktem je třeba již jen to, že v současné době jsou mezi vyučujícími zeměpisu na našem gymnáziu hned dva její někdejší žáci. Krom běžné výuky obětavě organizovala lyžařské kurzy, zahraniční exkurze, byla kupříkladu hlavní iniciátorkou organizačně velmi náročných sportovních kurzů v Chorvatsku.
Ke studentům se chovala vždy přátelsky, dokázala přimhouřit oko v případě, že se někdo zachoval dětinsky a přitom mimoděk provedl nějakou nepravost, vždy ale tvrdě a spravedlivě trestala jakékoliv levárny a projevy gaunerství. Dokázala tak své žáky modelovat i lidsky a musím z vlastní zkušenosti říci, že jí za to nikdy nepřestaneme být vděční. Úkolem středoškolského učitele není nic víc ani nic míň než otevřít studentům dokořán dveře do velkého světa. A ona ho prostě plnila beze zbytku.
Věra byla po osm let mou třídní učitelkou, po stejnou dobu později i mou kolegyní. Stačili jsme si toho za tu dobu říct spoustu, většinou s úsměvem na rtech, který k ní prostě patřil. Jedno jsem ale za celou tu dobu nestihl – prostě jí poděkovat. A tak to činím alespoň v tuto chvíli, za sebe, všecky spolužáky a studenty naší školy, za všechny kolegyně a kolegy i havlíčkobrodské gymnázium jako takové:
Děkuju Ti, Věrko. Děkujeme. Z celýho srdce a za všechno. A ne sbohem, ale na shledanou.
Aleš Říman