Za Jaroslavem Holíkem

Autor: Mgr. Aleš Říman <riman(at)ghb.cz>, Téma: Informace, Vydáno dne: 17. 04. 2015

Ve věku dvaasedmdesáti let dnes v noci zemřel absolvent našeho gymnázia a jedna z největších osobností československého hokeje, pan Jaroslav Holík.

Internetové stránky naší školy zpravidla informují o věcech praktických, navíc většinou oznamují zvěsti radostné.  Tak tomu ale nemůže být vždycky, každý den. V noci na dnešek zemřel po dlouhé nemoci havlíčkobrodský rodák a vynikající hokejista i člověk, pan Jaroslav Holík. V letech 1956 - 1959 mimo jiné také student havlíčkobrodského gymnázia, přesněji jedenáctiletky, kterou také úspěšně absolvoval.

Jaroslav Holík se narodil 3. 8. 1942 v Německém Brodě. Tatínek byl řezníkem, ale o svou živnost po osmačtyřicátém přišel a byl nucen pracovat v cihelně. Oba své syny vedl ke sportu i poctivému studiu a životu. Vychoval z nich jedny z nejlepších hokejových playerů, jaké jsme kdy mohli na českých kluzištích spatřit. Hokej mydlili zpočátku na Cihláři, později na zimáku v Kotlině. Jaroslav oplýval ohromnou silou a stabilitou, agresivitou a bojovností. Byl to centr, rozený šéf s pravým držením hole. Ať o něm zlé jazyky z tábora fanoušků soupeře sebevíc syčely, že tráví polovinu zápasu na brankovišti především proto, že neumí bruslit, Holík ze svého stanoviště dával jeden gól za druhým a především řídil hru celé pětky. Narukoval do Dukly Jihlava, to bylo v jedenašedesátém, a hrál za ni po celou kariéru. Odehrál 602 ligových zápasů, v nichž vsítil 267 branek, sedmkrát pak získal titul pro mistra ČSSR.

Na hřišti nechával všechny síly a přesně to samé požadoval od ostatních. I proto po něm brzy sáhli reprezentační trenéři. Celkem sedmkrát se zúčastnil mistrovství světa a v roce 1972 v Praze dosáhl na vytoužený titul. V rozhodujícím zápase s rivaly ze Sovětského svazu nejprve chyboval při obdrženém gólu, za stavu 2-1 si ale v polovině zápasu vzal na útočné modré puk a svým typickým způsobem zápas rozhodl, prostě ho dotlačil, dovezl do brány, sám, za každou cenu, Treťjak - Netreťjak. Hala šílela nadšením, vždyť Čechoslováci čekali na titul třiadvacet let!

Holík, "Starej", jak se mu odjakživa říkalo, byl stejně nekompromisní na hřišti i v životě. Byl jedním z pěti reprezentantů, kteří si na MS v Stockholmu v roce 1969 před zápasem se SSSR přelepili pěticípou hvězdu  nad státním znakem lepicí páskou a demonstrovali tak svůj nesouhlas se sovětskou okupací Československa. Nikdy si nebral servítky, ostatně ho to stálo místo v Dukle i armádě, do současnosti platil za tvrdého kritika poměrů v českém hokeji. Ale jen kritizovat by ho nebavilo, byl to tvůrčí člověk, tak se stal trenérem, tím nejtvrdším, jakého si dokážete představit, ale po čertech dobrým. Naše reprezentace do dvaceti let nikdy nevyhrála mistrovství světa jinak než pod Holíkem. V letech 2000 a 2001 dokázal stmelit individuality v mužstvo, které zdobila stejná bojovnost a srdnatost, jakou vynikal jeho trenér.

Prvním koučem byl i pro své děti a oběma pomohl ke špičkovým výsledkům. Andrea vyhrála v polovině osmdesátých let wimbledonskou juniorku, Bobby odehrál 1314 zápasů v NHL a celkem dvakrát vyhrál Stanley cup. Stejně lpěl i na svých vnucích, kariéru Davida a Adama sledoval do poslední chvilky a dožil se i vysněného Davidova debutu v NHL.

S Jaroslavem Holíkem jsem se setkal v květnu 2010 na jeho chalupě v Kochánově u Světlé nad Sázavou. Bylo hezky, pozdní odpoledne, zaníceně a s lehkým pousmáním nám vyprávěl o svých studiích na našem gymnáziu, občas se zdravě rozčílil, pamatuju si na jeho výkřik: " Jsem rád, že jsem Čech, ale ta naše vychcanost, to je hrůza!" Když jsem se ho ptal, jestli bude chtít rozhovor autorizovat, podíval se na mě a povídá: " Hele, Ty seš študovanej, dělej si s tím, co chceš. Ale já si to pak přečtu, až to bude knížka." Pozvání na oslavy výročí své školy přijal s nadšením, přišel pokorně, jako by se styděl (a to jsem ho viděl jako trenéra na střídačce bít kapitána svého týmu hokejkou), ale za chvilku už spontánně bavil celou společnost, včetně učitelů, kteří ho učili a kterých si vážil. Den poté si nešťastně zlomil nohu, o kterou později přišel, bojoval ještě čtyři roky, aby mu dnes v noci jeho obdivuhodně bojovné srdce dotlouklo. Napadlo mě: Tohodle centra s pětkou na zádech bychom letos na mistráku setsakra potřebovali! A teprve pak jsem si bolestně uvědomil, že už nám bude scházet v sestavě napořád.

Pane Holíku, tak jak jste si vážil Vy školy, ze které jste vzešel, a jak jste horoval pro to, aby rodiče nebyli hloupí a dávali své děti nejen na hokej, ale i na studia, tak si Vaše škola vážila a váží Vás, Vaší přízně i Vašich názorů na toto téma. Chtělo by se říci - odpočívejte v pokoji, ale ten k Vám prostě nepatřil. Tak ať se Vám na všecky další hokejové mače i na ten náš životní hokej seshora kouká hezky a rozčiluje Vás jen občas a malounko.