Gymnázium Havlíčkův Brod - oficiální webové stránky

Rozhovor s panem MUDr. Jiřím Svobodou (maturantem z roku 1939)

Autor: RNDr. Jaroslav Kocman <kocman(at)ghb.cz>, Téma: Oslavy 275. výročí GHB, Vydáno dne: 06. 07. 2010

V souvislosti s 275. výročím založení gymnázia v Havlíčkově Brodě jsem se pokusil nalézt pamětníky starých časů. Dnes si můžete přečíst článek třetího pamětníka, pana Jiřího Svobody, maturanta z roku 1939. Tentokráte se nejedná o přepsaný a upravený rozhovor, jako v předchozích dvou případech, ale text napsal ve svých více než 90 letech pan Svoboda sám.

V souvislosti s 275. výročím založení gymnázia v Havlíčkově Brodě jsem se pokusil nalézt pamětníky starých časů. Dnes si můžete přečíst článek třetího pamětníka, pana Jiřího Svobody, maturanta z roku 1939. Tentokráte se nejedná o přepsaný a upravený rozhovor, jako v předchozích dvou případech, ale text napsal ve svých více než 90 letech pan Svoboda sám.
Pokud by někdo ze čtenářů těchto stránek věděl o dalším absolventovi (absolventce) gymnázia ze třicátých let 20. století (nebo ještě dříve), sdělte mi to prosím na adresu kocman@ghb.cz (nebo na telefonní číslo gymnázia 569 669 343). Informaci můžete předat též panu Aleši Římanovi (aleshat@seznam.cz  569 669 347). Pamětník musí být samozřejmě ochoten a schopen rozhovor poskytnout.
Zájem máme také o fotografie, které mají nějaký vztah ke gymnáziu. Fotografie mohou být z jakékoliv předdigitální doby, třeba i z osmdesátých let minulého století. A nyní už následuje slíbený text pana MUDr. Svobody, bývalého primáře ženského a porodnického oddělení v Ledči nad Sázavou - Háji, jinak také vášnivého pěstitele kaktusů.


Ze vzpomínek jednoho studenta brodského gymnasia

Na toto středoškolské studium jsem byl přijat po ústní zkoušce u profesora Petelíka. Spolu se mnou uspěli ještě čtyři další uchazeči z dvanácti z naší třídy. Výsledek zkoušky jsem považoval u sebe za samozřejmý. Mé sebevědomí bylo v té době na výši, protože jsem dokázal přiučovat dva kluky z okolí našeho bydliště a to v počtech a pravopisu za odměnu 1 Kčs za hodinu.

Mé sebevědomí však pohaslo po prvním čtvrtletí, kdy jsem obdržel tři minus ze dvou předmětů, které jsem ze základní školy ještě neznal. Jedním z nich byla určitě němčina. To bylo při tehdejší klasifikaci na doporučení rodičům, aby si mne ze školy odvedli. Moje matka však prohlásila, že se asi z knih neumím učit a obstarala mi staršího studenta, aby mě do učeni zasvětil. Tak se stalo, že jsem primu končil se dvěma dvojkami právě z těch dvou pro mne dosud nepoznaných předmětů.

V tercii jsem zahořel láskou k latině. Byl to předmět, který mnohým žákům nevyhovoval. Učitelem nám byl sám ředitel gymnasia Mazánek, přezdívaný studenty Kulán pro svou malou kulatou postavu. Obdivoval jsem jeho způsob výuky. Měl hodinu rozdělenu tak říkajíc na „úvod, stať a závěr“. Během výkladu procházel uličkou mezi lavicemi a svůj výklad hned testoval otázkami. Správné odpovědi odměňoval pohlazením žáka po tváři. Tato pocta vedla k nebývalé soutěživosti. Zvláštní odměnou bylo pověření napsat před příští hodinou na tabuli latinsky datum dne. To nebyl úkol lehký. V Římě byl měsíc rozdělen na tři úseky, z nich jeden se jmenoval Idy atd. Stalo se mi jednoho dne na začátku hodiny, že mi podal své klíče, abych mu z ředitelny přinesl ze sejfu sešity, kam jsme psali komposice. To byla vrcholná důvěra.

Od té doby jsem začal opět doučovat žáky, tentokrát v latině a matematice. Platilo se tenkrát za hodinu podle třídy vyučujícího - v tercii 3 Kčs, v kvintě 5 Kčs, v oktávě 8 Kčs. Tutéž službu prokazoval můj bratr mladším žákům. Výdělek se dával jako samozřejmost do rozpočtu rodiny. Můj otec byl krejčovským dělníkem a jeho týdenní plat byl okolo jednoho sta Kčs za týden.

Ve studentském orchestru, vedeném prof. Veverkou, jsem hrál na housle. Sami studenti jsme pak sestavili taneční orchestr. Během studii jsem třikrát navštívil Prahu. To nebyla v té době pro většinu lidí běžná věc. Poprvé to bylo při Masarykově pohřbu, kdy se mi podařilo přemluvit profesorku Pilařovou, že mám v Praze možnost přespání u své příbuzné. Podruhé jsem navštívil hlavní město díky sportu. Za své vítězství v plavání na sto metrů v řece Sázavě jsem se zúčastnil Zborovských závodů, ale s nevalným úspěchem. Přidělili mi na plaváni oděv z jiné látky - než z plátna jako ostatním. Protestoval jsem, ale bylo mi řečeno, že druhým nevadil. Po polovině trati mi oděv nasákl tak, že mě téměř táhl ke dnu. Potřetí jsem závodil na Středoškolských hrách v běhu Prahou na 5 km v trojčlenném družstvu se zátěži tří cihel v tlumoku na zádech.

Maturitu jsme skládali v gymnasiu, obsazeném již německým vojskem. V září pak jsem začal svá studia na lékařské fakultě v Praze. Došlo však k událostem 17. listopadu. Při manifestaci byl postřelen a následně zemřel medik Opletal z naší koleje. Byl jsem pověřen nesením věnce při jeho pohřbu. Po půlnoci nás přepadli v Hlávkově koleji esesáci a za řevu a bití bejkovci nás polonahé hnali k přistaveným autobusům. Odvezli nás na Ruzyňské letiště. Tam jsme v halách stáli v řadách celý den, než nás odpoledne začali zapisovat k transportu do koncentračního tábora Oranienbug. Z pocitu sebezáchovy jsem nenápadně ustupoval v řadě dozadu, abych zápis oddálil. Tak jsem se do večera dočkal chvíle, kdy ohlásili, že na žádost protektorátní vlády je povoleno odejít těm, kteří ještě nedosáhli dvaceti let věku. Před bránou Ruzyně si nás obyvatelé rozebírali do svých domovů. Varovali nás, abychom nechodili do kolejí, že ty jsou obsazené.To se stalo osudným mému spolužáku, který o ničem nevěděl a přišel se do koleje poradit, co budeme dál dělat. Byl zatčen a předán do transportu. Jako zajímavost musím uvést, že se tito studenti setkali v táboře Oranienburgu se dvěma uvězněnými syny rakouského následníka trůnu Ferdinanda d'Este. 17. listopad se potom stal Mezinárodním dnem studentstva.

Po mém návratu domů projevil tehdejší ředitel brodské textilky Knap ochotu zaměstnat mě jako úředníka. V té době jsme založili Odbor mladých ochotníků pod vedením našeho spolužáka Miloše Brože (po válce se stal filmovým režisérem). Naše hry měly u obecenstva úspěch. Stala se však jedna nebezpečná událost. Po představení jsme se sešli v hostinci. Najednou nás tam přepadlo Gestapo. Musili jsme předložit všechny doklady, naložili nás na vůz a odvezli k výslechu. Do půlnoci s námi sepisovali výpovědi. Nevěděli jsme proč. Nakonec jeden z nich prohlásil: „Žádní vysokoškoláci, jen úředníci!“ Jaké štěstí, že nás po návratu z Prahy na okrese přemluvili, abychom si obstarali legitimace s uvedeným povoláním úředníka.

Pro mne a mého bratra přišel však nový zásah osudu. Byli jsme povoláni do Říše, já do Lince a bratr do Vídně. Dali nás k lopatě. Říkal jsem si, proč jsem vlastně studoval? Při příchodu jednoho transportu Francouzů si úředníci nevěděli rady s jejich rozmístěním podle zaměstnání. Prohlásil jsem se tlumočníkem a s pomocí jedné Francouzky-Polky jsem úkol splnil. Od té doby jsem byl již jako úředník využíván při dalších transportech a při výplatách jak u Francouzů, tak Italů, u nichž mi zpočátku moje latina stačila. U Ukrajinců a Rusů to šlo poněkud pomalu.

Po osvobození jsem opět nastoupil na lékařskou fakultu. Po šesti válečných letech jsem se tam setkal s některými bývalými mediky, ale i s Emilkou, dcerou primáře brodské Psychiatrické léčebny, kterou jsem před válkou přiučoval matematice. Napadla mě přede všemi, co dělám na medicíně, že mám být na jiné fakultě. „Tahle fakulta je pro nás, co na tu vaši matematiku nemáme!“ Myslil jsem, že si dělá legraci, ale ona to brala vážně. V budoucnu jsem přece jen využil matematiku. Ve svém článku, uveřejněném v Matematicko-fyzikálních rozhledech (ročník 1975, číslo 5) pod názvem Modelování jednoduché činnosti živých systémů logickými sítěmi. Šlo o matematické řešení Pavlovova reflexu. Konečně má dcera je gymnasiální profesorkou matematiky a syn inženýrem.

MUDr. Jiří Svoboda, v Havlíčkově Brodě 20. května 2010.


Na následujícím tablu maturantů z roku 1939 je pan Jiří Svoboda ve druhé řadě šestý zleva. Vlevo nahoře je ředitel školy pan Čeněk Berka, pod ním třídní učitel pan František Neuwirth, který se po válce stal v letech 1948 – 1951 ředitelem školy. Smutné je, že z bývalých studentů žije dnes již jen pan Svoboda a možná jedna jeho spolužačka, paní Dostálová (za svobodna), na tablu v první řadě první zleva.

Pro úplnost ještě seznam studentů na tablu:
První řada shora: Dostálová Bohumila, Fořtová Valerie, Valíková Marie, Klofáčová Jaroslava, Vondrová Anna, Pitschová Libuše, Vacek Lubomír, Trnka Pavel, Vaňkát Karel.
Druhá řada: Margolius Otto, Svoboda Jaroslav, Žïárský Vladimír, Volf Miroslav, Hlomm Robert, Svoboda Jiří, Scheiner Jaroslav, Brož Miloš, Neubauer Josef.
Třetí řada: Dostálová Vlasta, Balounová Jitka, Schlesingerová Svatava, Brožová Karla, Blažek Karel, Dománek Stanislav, Bečvář Jiří, Suk Slavoj, Štefánek Jiří, Michal Josef.
Čtvrtá řada (vlevo): Lípová Libuše, Ševčíková Marie, Neubauer Jan. Čtvrtá řada (vpravo): Hájek Stanislav, Vítek Miloš.