V poslední době nám do školní knihovny opět přibyly nějaké knihy, většinou další doporučená četba pro studenty. Na dvě novinky bych však ráda upozornila, protože stojí za přečtení, minimálně aspoň za přečtení recenze.
Tuto knihu o Češích napsal pro Poláky polský novinář Mariusz Szczygiel. V Polsku i u nás se brzy stala bestsellerem. Je velmi čtivá, skoro jako detektivka. Jednotlivé kapitoly - reportáže se od sebe liší délkou i stylem. Dá se říci, že autorův sloh se přizpůsobuje obsahu jednotlivých příběhů.
Szczygie³ čtenáři vypráví příběhy Tomáše Bati, Lídy Baarové, Otakara Švece, Jana Procházky, Heleny Vondráčkové, Marty Kubišové, Eduarda Kirchbergera, Jaroslavy Moserové a Zdeňka Adamce.
Jedná se tedy o osobnosti velmi známé i méně známé. Tak či onak, osudy všech těchto lidí poznamenala nějakým způsobem nacistická okupace nebo komunistický režim. Szczygiel události (často obecně známé) nejen popisuje, ale vypátral i některé další podrobnosti v archivech, našel očité svědky a uplatňuje také svá vlastní pozorování. Hledá vysvětlení pro chování postav svých příběhů a snaží se pro ně najít i trochu pochopení. Nenachází ho snad jen pro jednoho- pro toho, jehož jméno použil v názvu své knihy.
Lídu Baarovou Szczygiel představuje jako ženu, která šla za svojí kariérou, nehleděla napravo ani nalevo, a využila kohokoli. Zdá se, že nějaké morální zábrany neměly v jejím životě místo
Helenu Vondráčkovou (v Polsku absolutní ikona) však vidí jako oběť okolností a člověka nechutně pronásledovaného bulvárem.
Příběh sochaře Otakara Švece nezná asi každý. V okamžiku, kdy byl vybrán jako tvůrce pomníku všemocného Stalina, dostal se do vleku neskutečných nepříjemností, které ho nakonec dohnaly až k sebevraždě.
Kapitola o spisovateli upírských románů Eduardu Kirchbergerovi hovoří o jeho nepřekonatelném strachu, který ho donutil., aby se v padesátých letech změnil ve vzorového socialistického realistu Karla Fabiána. Jeho strach z problémů s režimem měl kořeny v hrozných útrapách, které mu za války způsobilo gestapo.
Doslova k pláči je příběh Jana Procházky, který vypráví o Pražském jaru a jeho zašlapání. Tohoto spisovatele si STB vybrala, aby ho očernila před očima národa, a tak na něm ukázala podlost reformátorů. Jeho oběť národ celkem bez okolků přijal.
V příběhu Kafkárna se americká studentka v Praze dostává do absurdních situací, které se jí však před očima mění v hořkou realitu. O některých věcech se zkrátka nemluví, nikdo se na ně neptá, a přesto všichni vědí, oč jde. Tento příběh dokonale vystihuje specifické ovzduší, které u nás vládlo v období normalizace.
V závěrečném dvojosudu Jana Palacha a Zdeňka Adamce jsou probírány pohnutky, které vedly studenty k tak krajnímu řešení, jakým je sebeupálení na protest proti okupaci a na protest proti špatnému stavu společnosti.
Celou knihou prostupuje téma neochoty si připustit, přiznat, v celé šíři nahlédnout, k čemu vlastně docházelo a proč. V každé reportáži Szczygiel pokládá velice nepříjemné otázky, na které bude ještě řada historiků a etiků hledat odpovědi.
Hlavní otázky zní: může být konformismus svého druhu životní filosofií? Kde je hranice „švejkovství“ jako způsobu, jak přežít co nejpohodlněji za každou cenu?
Z knihy však také vyznívá, že nikdo není dokonalý. Szczygiel si totiž Česko a Čechy zamiloval.
Prvotina mladého českého ekonoma Tomáše Sedláčka se takřka přes noc stala bestsellerem. Nyní je na pultech knihkupectví už 5.dotisk. Není divu. Zvolil si aktuální téma, atraktivní název i atraktivní způsob zpracování.
Ekonomie dobra a zla má podtitul Po stopách lidského tázání od Gilgameše po finanční krizi. Autor vnáší do sterotypů uvažování o ekonomii překvapivé otázky, nečekané morální aspekty a srovnává současné problémy s problémy našich dávných předků. Zklamán by však byl ten, kdo by ke knize přistupoval jako k učebnici ekonomie.
Sedláček se projevuje jako filozofující ekonom, který zpochybňuje či silně problematizuje základy ekonomie. Prorokuje, že se blíží doba, kdy ekonomické problémy ustoupí do pozadí a naše hlavy a srdce se budou znovu zabývat tím, co má skutečně smysl otázkami života, lidských vztahů, stvoření, jednání a víry. Zabývá se však příliš velkým množstvím témat, a tak není jasné, zda autor píše studii teologickou, ekonomickou, sociologickou nebo jinou. Objevuje se tu také určitá nevyváženost zájmu věnovaného vybraným tématům a některá příliš zjednodušující vysvětlení. Podtitul Po stopách lidského tázání od Gilgameše po finanční krizi je příliš všeobjímající. Ale přesto, jak řekl Jan Švejnar, je knihu možné přijmout jako osvěžující elixír, který dodává inspiraci a vizi pro další bádání.
Velmi zajímavá je zejména závěrečná kapitola věnovaná aktuální krizi, kterou by si měl přečíst snad opravdu každý. Místo nářků nad krizí poukazuje na možnost získat jejím prostřednictvím vyšší míru řádu a uspořádanosti. Nabízí se tu alternativní pohled: naše společnost hladem netrpí, vyvstává ale jiný problém – jak pohostit sytého? Čím více toho máme, tím více toho chceme, spotřeba se stává drogou. Naše rozpočtové omezení se v mnoha oblastech posunulo tak, že nás už vlastně neomezuje. Ke štěstí to ale nestačí. A tak se snadno stane, že nadáváme pod tíhou vlastního nákupu, protože v naší civilizaci už není na vděk místo.
Závěr knihy, v němž Tomáš Sedláček volá po opuštění materiální rozmazlenosti a velkého hromadění, po troše pokory, zkrátka po jakési výzvě Hrnečku dost!, je nadmíru sympatický, ale bohužel nejspíše i utopický.
(Použito úryvků z recenzí na internetu)