Rozhovor s panem Aloisem Svobodou (maturantem z roku 1941)

Autor: RNDr. Jaroslav Kocman <kocman(at)ghb.cz>, Téma: Oslavy 275. výročí GHB, Vydáno dne: 09. 05. 2010

Vzpomínám si, že jsem jako student měl v roce 1935 úkol ke dvoustému výročí sehnat informace o bývalých absolventech gymnázia. Nikdy by mě nenapadlo, že dnes, o dalších 75 let později, se bude někdo zajímat o mě. To je k nevíře. Tenkrát byla jiná doba, nebyly počítače, televize. Bylo třeba nemyslitelné vynechat každodenní korzo.

V souvislosti s 275. výročím založení gymnázia v Havlíčkově Brodě jsem se pokusil nalézt pamětníky starých časů. Dnes si můžete přečíst druhý článek, ve kterém jsem zachytil vzpomínky pana Aloise Svobody, maturanta z roku 1941. Pokud by někdo ze čtenářů těchto stránek věděl o dalším absolventovi (absolventce) gymnázia ze třicátých let 20. století (nebo ještě dříve), sdělte mi to prosím na adresu kocman@ghb.cz (nebo na telefonní číslo gymnázia 569 669 343). Informaci můžete předat též panu Aleši Římanovi (aleshat@seznam.cz  569 669 347). Pamětník musí být samozřejmě ochoten a schopen rozhovor poskytnout.
Zájem máme také o fotografie, které mají nějaký vztah ke gymnáziu. Fotografie mohou být z jakékoliv předdigitální doby, třeba i z osmdesátých let minulého století. A nyní už následuje slíbený rozhovor.


Vzpomínám si, že jsem jako student měl v roce 1935 úkol ke dvoustému výročí sehnat informace o bývalých absolventech gymnázia. Nikdy by mě nenapadlo, že dnes, o dalších 75 let později, se bude někdo zajímat o mě. To je k nevíře. Tenkrát byla jiná doba, nebyly počítače, televize. Bylo třeba nemyslitelné vynechat každodenní korzo. Od pěti do sedmi večer jsme se procházeli od řeznictví v Dolní ulici (dnes je v těch místech hospoda U Zlodějky) až na roh náměstí u Staré Radnice a nazpátek. V zimě jsme se stavili k Hejkalům pro teplé buráky za korunu a ráno byla celá trasa posypaná slupkami a metaři měli co dělat. Dnes se zdá skoro nepochopitelné, že studenti směli být venku jen do sedmi večer a profesoři si to hlídali. V květnu 1941 jsem měl už po maturitě a navštívil jsem kolotoče, tehdy na prostranství dnešní geodézie. Bylo asi půl osmé a vedle mne stál pan profesor Bacík. Významně se podíval na hodinky a na mě… potom mu však došlo, že už mám po maturitě.

Náš třídní učitel byl pan Petelík, celých osm let od primy až do oktávy. Pověstný a precizní češtinář. Dodnes si pamatuji, jak nám v sekundě zadal fejeton „Pohled z okna vlaku“. Úkol se mi povedl, ale přesto jsem dostal dvě mínus za jednu chybu, když jsem zaměnil mě a mně. A už tenkrát se mě pan profesor zeptal, jestli jednou nebudu novinářem. A nemýlil se… Není možné zapomenout na pana profesora Lebedu, geniálního matematika. Říkali jsme mu Fiškus. Postupem času si vybudoval ve třídě úzký okruh studentů, kteří mu rozuměli. My ostatní jsme byli jakýsi odpad. Jednou v oktávě řešil pan profesor s maturanty nějaké svoje výpočty. My ostatní jsme v zadních lavicích hráli námořní bitvu. Na tabuli byla nějaká rovnice a pan Lebeda se ptal, o co se jedná. Nevím už, co mě to napadlo, jenom jsem šeptl „zlatý řez“. Kdo řekl, tázal se zvídavě pan profesor. To už jsem věděl, že je zle. Spolužáci mě ochotně prozradili. Řekl jsem sice pravdu, ale ode mne to nebyla znalost, ale čirá náhoda. Pan profesor popadl otevřené kružítko a hnal mě po chodbě až ke schodům. Naštvalo ho, že já, matematický ignorant, jsem odpověděl správně. Vzorem mírumilovnosti a rozvážnosti byl pan František Trojan, latinář. Na rohu parku, pod dnešní budovou ekonomické školy, je vila, kde bydlel. Občas jsme lezli k němu do zahrady krást hrušky. V septimě nás na latinu dostal pan Josef Eliáš. Byl mnohem přísnější než pan Trojan a výsledky prvních písemek byly katastrofální. Já jsem si v septimě při tělocviku zlomil nohu a z nudy doma jsem se doučil latinu a pak už jsem neměl problémy. Na chemii jsme měli pana profesora Sotorníka, toho jsem měl rád. Musím ovšem přiznat, že byl mnohem přísnější na děvčata než na chlapce.

My jsme byli poslední třída, která maturovala za okupace v roce 1941 v budově gymnázia. Ale celou septimu jsme sídlili na Humpolecké ulici v budově dnešního Elektrárenského svazu. Ostatní třídy zase byly umístěny někde jinde, třeba v areálu psychiatrické léčebny. Učitelé museli přecházet z jednoho místa na druhé.
Maturoval jsem z češtiny, chemie, latiny a němčiny. Odmaturoval jsem slušně, i když v průběhu studia jsem nepatřil mezi nejlepší studenty. Kde byla nějaká lumpárna, tam jsem nechyběl. Celý svůj pracovní život – šedesát pět let - jsem dělal novinařinu, teï už jen externě. Mám zmapovaný vývoj brodského fotbalu a hokeje za posledních několik desítek let. Působil jsem dvacet let jako rozhodčí v extralize. Celkem jsem odpískal 1024 utkání. Byl jsem na třech zimních olympiádách a osmi mistrovstvích světa. Nejsilnější vzpomínku mám na OH v Grenoblu v roce 1968, kde jsme porazili tehdejší Sovětský svaz 5:4, a na MS ve Stockholmu v roce 1969. Tam jsme stejného, tehdy nenáviděného, soupeře porazili 2:0 a 4:3. Jsem hrdý na to, že jsem jako novinář měl „pod perem“ sedm slavných brodských hokejistů od jejich počátků až po největší slávu. Mám na mysli Jaroslava Holíka, Jiřího Holíka, Jana Suchého, Josefa Augustu, Milana Chalupu, Jaroslava Benáka a Petra Vlka.

Po maturitě jsme se prvně sešli až po dvaceti letech. Z padesáti nás přišlo čtyřicet devět, pouze jediného spolužáka Antonína Benáka se nám nepodařilo nikdy kontaktovat. Pak jsme se scházeli již pravidelně po pěti letech a od srazu po padesáti letech již každoročně. V současné době jsme zbyli v Havlíčkově Brodě už jen tři, Jiřina Hlomová, Květa Křížová a já, ta nejčilejší z nás, Jana Sovová, náhle odešla na sklonku dubna. V Praze ještě žijí ing. Jaroslav Švec, ing. Jindřich Kalousek a Zdeněk Vorlíček, ve Fryšavě Ladislav Simajchl a ve Švýcarsku ing. Vladimír Sova. Zase bychom se měli sejít letos v červnu, uvidíme, kdo se bude moci osobně zúčastnit.


V průběhu rozhovoru mi pan Svoboda ukázal kufřík, ve kterém má všechny dokumenty o třídě svých spolužáků - maturantů z roku 1941. Zápisy ze všech setkání, pozvánky, fotografie, dopisy spolužáků, kteří se nemohli dostavit. Bohužel také mnoho úmrtních oznámení, protože většina spolužáků už nežije. Když jsem si ta parte procházel, jen podle titulů a také komentářů pana Svobody jsem si uvědomil, kolik z nich dosáhlo ve svém životě významných postů. Jen namátkou – Prof. MUDr. Jaromír Mysliveček, DrSc. působil na vysoké škole v Plzni (zemřel v roce 1997). Doc. MUDr. Jiří Trnka, CSc. významný kožní lékař (zemřel v roce 2001). MUDr. Jaroslav Henzl, známý brodský zubař a poslanec tehdejší České národní rady, Ladislav Fikar – básník, překladatel. Ing. Jaroslav Švec, bývalý ředitel podniku Rico v Havlíčkově Brodě, žije nyní v Praze. Pan Švec je bratranec mojí babičky, to znamená, že jeho dědeček Švec byl současně mým prapradědečkem.
Na závěr našeho setkání jsem panu Svobodovi ukázal na stránkách gymnázia seznamy absolventů z let 1937 – 1941. Téměř u každého jména si vzpomněl, kdo to byl a kým byl, u studentek občas doprovodil i poznámkou: „To byla krasavice, za ní běhala polovina třídy!“. Bohužel, u většiny jmen následovala poznámka: „Už nežije…“
Přikládám ještě fotografii ze srazu maturantů v roce 2000. Ve spodní řadě zleva Jiřina Letáčková (za svobodna Rybářová), Zdena Chroustovská (Frühbauerová), Jiřina Hlomová (Machová), Jarmila Vencovská (Vaňkátová) a Jana Sovová (Neuernová). V horní řadě Miroslav Novohradský, Ing. Jaroslav Švec, Ing. Jindřich Kalousek, Zdeněk Vorlíček, MUDr. Jaroslav Henzl, Zdeněk Stránský, Ing. Josef Zadina, Alois Svoboda a MUDr. Jiří Trnka.