Rozhovor s pamětníkem – panem magistrem Liborem Žákem

Autor: RNDr. Jaroslav Kocman <kocman(at)ghb.cz>, Téma: Oslavy 275. výročí GHB, Vydáno dne: 15. 04. 2010

V souvislosti s 275. výročím založení gymnázia v Havlíčkově Brodě jsem se pokusil nalézt pamětníky starých časů. Dnes si můžete přečíst první článek, ve kterém jsem zachytil vzpomínky pana Libora Žáka, maturanta z roku 1942. Pokud by někdo ze čtenářů těchto stránek věděl o dalším absolventovi (absolventce) gymnázia ze třicátých let 20. století (nebo ještě dříve), sdělte mi to prosím na adresu kocman@ghb.cz (nebo na telefonní číslo gymnázia 569 669 343). Informaci můžete předat též panu Aleši Římanovi (aleshat@seznam.cz  569 669 347). Pamětník musí být samozřejmě ochoten a schopen rozhovor poskytnout.

V souvislosti s 275. výročím založení gymnázia v Havlíčkově Brodě jsem se pokusil nalézt pamětníky starých časů. Dnes si můžete přečíst první článek, ve kterém jsem zachytil vzpomínky pana Libora Žáka, maturanta z roku 1942. Pokud by někdo ze čtenářů těchto stránek věděl o dalším absolventovi (absolventce) gymnázia ze třicátých let 20. století (nebo ještě dříve), sdělte mi to prosím na adresu kocman@ghb.cz (nebo na telefonní číslo gymnázia 569 669 343). Informaci můžete předat též panu Aleši Římanovi (aleshat@seznam.cz  569 669 347). Pamětník musí být samozřejmě ochoten a schopen rozhovor poskytnout.


Vzpomínky na počátky mého studia na brodském gymnáziu mám spojeny s oslavami dvousetletého výročí školy. Byl jsem právě na začátku studia a tehdy jsem si uvědomil důležitost našeho ústavu. Pamatuji se, jak oslavy začínaly průvodem a já jsem jako malý žáček nesl nějakou ceduli. Probíhala ještě řada dalších akcí, různých výstav a na mě ohromně působilo, že jsem žákem tak slavného gymnázia. Možná to na dnešní studenty už tak nepůsobí. V rámci oslav jsme se také zúčastnili slavnostní mše, kterou celebroval opat želivské kanonie. Horší už bylo, že jsem musel zpívat, což jsem nikdy neuměl, ale na to se mě nikdo neptal.

Vzpomínám si, že když jsem přišel na gymnázium, připadali mi profesoři takoví staří. A dnes jsem já starší, než byl tenkrát kdokoliv z nich. Naše třídní byla paní profesorka Květa Müllerová, mladá hezká blondýnka. Měli jsme ji jen první rok nebo dva, pak odešla někam do Prahy. Měla zvyk si přisednout ke studentovi do lavice při kontrole sešitu a z toho jsem byl jako dvanáctiletý kluk celý pryč. Pan ředitel jí chodil na hospitace a my jsme viděli, že ona je z toho nervózní a měli jsme na něj vztek. Už si nevzpomínám, jak se jmenoval, ale říkali jsme mu „Kulán“, asi proto, že byl takový kulatý. V závěru mého studia byl potom ředitelem pan Emilián Čihalík, ale nikdy nás neučil, tak jsem ho vlastně ani moc neznal.

Ve vyšších ročnících nás měla na český jazyk paní profesorka Pilařová, která redigovala almanach ke dvousetletému výročí. Patřila k náročným pedagogům a zpočátku jsme s ní trochu válčili, protože jsme před ní měli pana profesora Krajíce, který byl dost benevolentní. Já jsem v té době měl nějaké úspěchy na sportovním poli a paní profesorka mi říkala, abych si nemyslel, že mi bude něco odpouštět, když rychle utíkám. Francouzský jazyk nás učil pan profesor Kabrda, který přišel v roce 1939 po pádu republiky ze studií přímo z Paříže. Choval se k nám skoro jako kamarád, o hodinách nám hodně vyprávěl o Francii a příliš velké nároky na nás neměl. Francouzštinu jsme měli od kvinty, latinu od tercie a hlavním jazykem byla němčina, kterou jsem měl už na obecné škole.

Latina nám moc nevoněla a raději bychom měli třeba angličtinu, ale ta v té době preferovaným jazykem nebyla. Latině jsem přišel na chuť až ve vyšších ročnících, když jsme na ni dostali pana profesora Eliáše. Ale vůbec to nebylo tím, že by na nás byl hodný. Ba naopak, byl přísný, každý měsíc jsme psali kompozici a při překladech z latiny do češtiny nekompromisně posuzoval i češtinářské nedostatky. Když jsme začali probírat literaturu, z přísnosti trochu slevil. K maturitě nás naučil vše, co bylo třeba, a maturovalo se s ním báječně. Pan Eliáš byl sportovně založený a bylo o něm známo, že často chodíval do Jihlavy na hokej pěšky. Jednou jsem se ho na to ptal a říkal mi, že přeci nebude čekat na vlak.

Na zeměpis nás měl pan profesor Funda a ten na studenty rád používal ukazovátko. Ne snad že by nás s ním mlátil, ale spíš tak šťouchal. Sice to nebolelo, ale připadalo nám to takové zesměšňující a pan profesor rozhodně nebyl příliš populární.

Z chemie nás nijak moc nehonil pan profesor Sotorník. Více se věnoval těm, které chemie zajímala a ostatní to vždy aspoň na čtyřku nějak uhráli. Až při studiu farmacie, ve kterém je hodně obsažena chemie, jsem si uvědomil, že nás vlastně naučil přesně to, co bylo potřeba.

Příkladem roztržitého pana profesora byl matematik Lebeda. V ročníku jsem měl dva spolužáky jménem Jindřich Vodička a s tím se pan profesor nějak nemohl srovnat, pořád si je pletl. Vzpomínám si, jak jednou během první hodiny v novém roce vytáhl malý kalendář a ptal se, co to je. My jsme se po sobě dívali a nic jsme neříkali, každý poznal kalendář. „To je řada přirozených čísel“, sdělil nám pan profesor.

Mezi mými vděčně vzpomínanými profesory nesmí chybět PhDr. Václav Fiedler. Vyučoval u nás dějepis, když se musel vrátit ze Slovenska po vzniku Slovenského státu. Zajímal se o brodskou historii, pracoval v kuratoriu městského muzea a dešifroval nápis zvonu Vilém v děkanském chrámu. Obdivoval jsem pana profesora, jak v hodinách dějepisu zaujatě prezentoval husitství, i když jsme věděli, že byl katolickým knězem. Po roce 1918 kněžství složil a věnoval se pedagogice.

Jako tělocvikář u nás působil Lev Bockschneider. Jeho specializací byla severská, zvláště dánská, gymnastika. Cvičil s námi podle tohoto systému třeba celou hodinu, což bylo poněkud jednotvárné, ale vedlo to k dokonalému procvičení celého těla. Pak nás odměnil tím, že jsme mohli hrát celou další hodinu basketbal. Obdivovali jsme jeho schopnosti a mladický elán a mezi sebou jsme ho překřtili ze Lva na Tygra.

Během studia jsme se několikrát stěhovali. Až do příchodu Němců sídlilo gymnázium v budově dnešní ZŠ Štáflova. Potom jsme měli třídu v areálu psychiatrie, rok jsme byli v obchodní škole, ale na maturitu nás zase pustili do původní budovy.

Maturovat jsme mohli buï z matematiky, nebo z latiny, já jsem si vybral latinu. Pak byla čeština s písemkou a jako další předmět jsem si zvolil francouzštinu. Poslední předmět byl nějaký německý zeměpis. Maturoval jsem roce 1942, těsně po atentátu na Heydricha. Báli jsme se, že nás nenechají odmaturovat, ale ještě jsme to stihli. Různé perzekuce, zatýkání a popravy přišly potom. Celý náš ročník 1922 měl jít do Reichu na práci. Skoro každý se snažil nějak vykličkovat – onemocnět nebo si sehnat zaměstnání, které mělo výjimku, třeba u dráhy. Mému otci někdo poradil, aby mě vzal do čalounické dílny jako sedláře. A skutečně jsem takhle vydržel až do roku 1945, kdy jsem měl skládat tovaryšské zkoušky. Měl jsem vyrobit ohlávku a já jsem ani nevěděl, jak přesně vypadá. Ale měl jsem štěstí, mezitím válka skončila.

Velké štěstí jsem měl během války dvakrát. Jednou jsem ve škole u kostela psal nějakou písemku, už přesně nevím. Naše učebna byla v přístavbě směrem nahoru do parku, ta přístavba už tam dávno není. Najednou obrovská rána, vysypalo se sklo z oken, nás to povalilo na zem. Bylo to bombardování, při kterém zahynuli ti chlapci, kteří dnes mají v parku pomníček. Podruhé jsem měl štěstí večer 4. května 1945. Šel jsem domů, spěchal jsem na vysílání BBC od deseti hodin. Bydleli jsme v Bělohradské ulici, kde jsme měli dům a dílnu. Když jsem přicházel po schodech k bytu, ozvala se rána a budova se silně zakymácela. Jednalo se opět o bombardování. Vyběhl jsem ven a zjistil jsem, že druhá polovina domu, kterou jsem před chvilkou prošel, je v troskách. Naštěstí v této části objektu nikdo nebyl.

Po válce jsem studoval farmacii, i když můj tatínek chtěl, abych se věnoval spíše řemeslu. Lékárník je takový lepší prodavač, říkával. Studia jsem ukončil v roce 1949. To už přebírala moc komunistická strana a řada spolužáků nemohla studium dokončit. Také se proslýchalo, že pro nás mají umístěnky do pohraničí. Ale já jsem se včas oženil. V Brodě jsem pracoval postupně ve všech třech lékárnách. Tehdy se lékárny střídaly v zásobování nemocnice. Až v roce 1960 vznikla nemocniční lékárna, kde jsem pracoval jako vedoucí až do devadesátých let.

Z bývalých spolužáků už nás mnoho nezbývá, sejít se nás může jen několik. V Brodě je Marie Pinkasová, v Humpolci bývalý ředitel gymnázia Josef Sztacho, na Třeboňsku doktor Trnka. V Praze žije Jindřich Vodička, který pracoval v Barrandovských ateliérech. Ale je pro něj už obtížné se do Brodu dostat.

Po letech praktického života a hlavně studií vděčně vzpomínám na profesory, kteří vzbudili můj zájem o své předměty a kteří mi dali dobrý základ pro vysokoškolské studium.

PhMr. Libor Žák