Kubánští disidenti besedovali se studenty

Ve středu 24. února 2010 navštívila naše gymnázium skupina kubánských disidentů.

Ve středu 24. února 2010 navštívila naše gymnázium skupina kubánských disidentů. Studenti se tak mohli seznámit jak s jejich krkolomnými životními osudy, tak s jejich názory na situaci v Kubě i na mezinárodní politickou situaci.

Skupinu disidentů přivedl na gymnázium jeho absolvent Jan Sojka (ve spolupráci s Liberálně-konzervativní akademií CEVRO), jenž mj. studuje sociologii a politologii na Masarykově Universitě a pořádání podobných akcí považuje za jakousi přirozenou součást svých zájmů i své odborné činnosti. Dejme však slovo samotným účastníkům besedy. Ti se ujali úkolu reflektovat besedu s nevšedním a originálním entusiasmem, jak je mj. patrno z různé délky, avšak vždy pozoruhodného obsahu jejich příspěvků.

 

Pokud si dobře pamatuji, všichni přítomní disidenti byli z Kuby vyhnáni. Myslím si, že ačkoli se jim musí žít v demokratických zemích o mnoho lépe, raději by se vrátili zpět do své vlasti.

Jana Tůmová, A8

 

Ve čtvrtek 25. února naše gymnázium přijalo vzácnou návštěvu; pětici kubánských disidentů, tj. těch, kteří nesouhlasí s totalitním režimem a byli nuceni zemi opustit.

Do České republiky přijeli hlavně proto, aby mohli ‚okouknout‘, jak to chodí v postkomunistickém státě, ocenit zdary a poučit se z nezdarů.

Dopoledne se setkali s panem Topolánkem a poté jeli na to naše gymnázium (chtěli z Česka vidět to nejdůležitější). Krátce se nám představili, pověděli, jak proti režimu bojovali, za co bojovali. Podařilo se jim barvitě nastínit, jak to v dnešní Kubě vypadá – za co všechno vláda zavírá, jak se dívají na Fidela Castra, jaké je postavení žen (špatné), ...

Na všechny naše dotazy ochotně odpovídali a dokonce se zajímali o naše názory na komunismus, na Che Guevaru, chtěli od nás slyšet komunistické vtipy....

I když oni sami nám chtěli říct ještě hodně, a my se chtěli ještě na hodně zeptat, setkání muselo skončit. Ale na závěr nás požádali, abychom si z celé diskuze odnesli jediné:

Kubánská vláda nechala zemřít vězně, který držel hladovku, za lepší práva vězňů. Měli bychom na to pamatovat, až se budeme rozhodovat, k jaké straně se přikloníme. Protože v té naší České republice je velká pravděpodobnost, že se vrátí k moci komunismus.

Mirka Čeplová, B7

 

Smrt Fidela Castra nezmění režim na Kubě,nicméně ruka svírající Kubu začíná pomalu slábnout. Je jen otázkou času,kdy proběhne na tomto ostrově převrat. Lidé se přestávají bát!

Otto Jirgl, A6

 

Besedy jsem se účastnila vlastně spíš ze zvědavosti, nebyla jsem si jistá, co mám  vlastně očekávat. Začátek byl z obou stran trochu prkenný. Velký kus práce odvedl pan tlumočník, kterému se nakonec podařilo probudit patřičný zájem a pozornost všech přítomných. Odcházela jsem příjemně naladěná a s tématem k přemýšlení.

Kristýna Lacinová, A8

 

Nedávno jsme si připomněli 20 let od pádu totality v Československu. Před rokem 1989 zde vládl komunismus se vším, co k němu patří – byla ignorována některá lidská práva, luxusnější a nedostatkové zboží (hlavně to ze Západu) bylo k dostání za bony (které byly také těžko k sehnání), o svátcích se stály pověstné fronty na banány a se Sovětským svazem jsme měli žít v bratrské lásce „na věčné časy“. Dneska se těmto vzpomínkám na komunismus můžeme zasmát nebo si nad nimi chvilku pobrečet, ale jinak jsou na tom lidé v těch zemích, ve kterých komunismus stále žije, dýchá či dodělává. Kromě Asie (Čína, Severní Korea) můžeme nalézt jeden ostrov komunismu také v latinské Americe - Kubu.

A právě nám, studentům havlíčkobrodského gymnázia, se naskytla možnost slyšet o historii i současnosti Kuby z první ruky. Na začátku nás pan profesor Toman zaujal stručným výkladem o tomto ostrově: Už padesát let (od roku 1959) je na Kubě komunistický režim. Po násilném odstranění režimu proamericky orientovaného generála Batisty a nástupu Fidela Castra k moci byly znárodněny americké podniky, v jejichž rukou se v té době nacházela nezanedbatelná část kubánského hospodářství. USA na to reagovaly vyhlášením ekonomického embarga, což předurčilo partnerství Kuby a SSSR (Kuba by byla sama o sobě hospodářsky velmi slabá). Postupně byla na Kubě zrušena politická pluralita, omezena svoboda pohybu, slova, tisku atd. - podobně jako to známe z našich dějin. Na počátku 60. let došlo k vylodění amerických ozbrojených sil v Zátoce sviní, které skončilo neúspěchem. V tom samém desetiletí byly na ostrově umístěny sovětské jaderné hlavice, což znamenalo přímou hrozbu pro USA. Z této „legrácky“ vzešla karibská krize, která málem skončila vojenským konfliktem. Střet SSSR a USA, velmocí v té době disponujících početným vojenským materiálem a jadernými zbraněmi, by byl nejspíš pro lidstvo katastrofální a možná také střetnutím posledním.

V této části výkladu se otevřely dveře a do učebny postupně vešli disidenti z Kuby spolu s doprovodem. Pro začátek se nám představili. Jak jeden z nich trefně poznamenal – jejich jména si asi drtivá většina z nás stejně kvůli jejich délce nezapamatovala. Udělali jsme si však představu, jak se člověk vlastně stane disidentem – dva členové delegace byli bývalí novináři, kteří byli kvůli zorganizování petice proti režimu uvězněni a následně propuštěni a vyhoštěni ze země. Další byl vězněn za to, že uprchl a potom se (ve svých osmnácti letech) účastnil neúspěšného vylodění na Kubu (Zátoka sviní, viz výše) organizovaného USA, po výkonu trestu byl rovněž vyhoštěn. Jeden z nich se nestal disidentem za tak dramatických osobností jako ostatní. Studoval v zemích Sovětského svazu a v době jeho rozpadu se rozhodl, že se zpět do totality vracet nechce a naopak, že proti ní bude bojovat. Stal se šéfredaktorem časopisu MISCELÁNEAS DE CUBA (http://www.miscelaneasdecuba.net), ve kterém jsou vytištěny články i umělecká díla zakázaných autorů z Kuby. V jednom z čísel jsou mimo jiné zobrazeny fotografie lidí, kteří s režimem nesouhlasí (přitom někteří z nich žijí přímo na Kubě a vystavují se tak nebezpečí). V praxi to funguje tak, že některé z článků vycházející v časopise jsou tajnými cestami předávány z Kuby do rukou lidí okolo časopisu, který se potom vytiskne, pošle zpět a tajně se distribuuje. Časopis je vlastně obdobou našeho samizdatového tisku. Pokud je u někoho nalezen tento druh čtiva, znamená to samozřejmě velké problémy. Co je ale trochu zarážející, problémy mají i ti, kteří předávají léky poslané humanitárními organizacemi ze zahraničí potřebným.

Kultura na Kubě, jak jsme se dozvěděli, je zcela podřízena státní kontrole – cokoliv určeného k prezentaci na veřejnosti musí být schváleno příslušnými orgány. Rád bych k tomu zmínil příběh kubánské zpěvačky, která uprchla do USA. Když jí umírala matka, nejen že jí režim neumožnil se s ní naposledy setkat, ale ani jí nedovolili účastnit se jejího pohřbu.

Co se týče měny, jasně můžeme vidět paralelu se situací před rokem 1989 u nás. Na Kubě je možno platit obyčejnými kubánskými pesos nebo konvertibilními (směnitelnými) pesos. Běžní lidé se dostanou většinou pouze k obyčejným pesos, za které lze zakoupit nejzákladnější potraviny. Pokud by však chtěli například kvalitní lékařskou péči, museli by ji hradit v konvertibilních pesos. Ty jsou k dostání pouze pro vybrané lidi nebo se dají vyměnit za cizí měnu (dolar). Proto posílají emigranti svým příbuzným na Kubu cizí měnu, ze které si ovšem stát odečte až pětinu částky. S normálními pesos se rovněž nelze najíst v restauraci –když to někdo zkusí, je zatčen….

Hnutí za zavedení jednotné kubánské měny a za zrovnoprávnění žen založila poslední ze skupiny disidentů. Jistě i pro přítomné v historii zběhlejší bylo překvapením, že tamní režim se vůbec nezajímá o to, že ženy se stávají oběťmi domácího násilí, které někdy končí i smrtí a dokonce to považuje za téměř běžnou věc. Toto hnutí se snaží na uvedené problémy upozornit a zaznamenalo prý i jisté úspěchy. Možná by bylo dobré poznamenat, že alespoň v tom byl náš bývalý režim poněkud lepší – pokud člověk neprováděl žádnou protirežimní činnost, nejzákladnější práva jako např. právo na život mu bylo státem zajištěno.

Bylo nám zdůrazněno, že rysem každého totalitního režimu je snaha ukazovat se zbytku světa v lepším světle. Proto přijedete-li na Kubu jako turisté, můžete se pohybovat jen v určitých turistických oblastech, pokud nemáte vystavené povolení úřadů. Někomu se může zdát, že režim na Kubě se v posledních letech uvolnil. Z řad publika se objevily poměrně zajímavé otázky: Co by se stalo, kdyby Fidel Castro zemřel, destabilizovalo by to tamní politický systém? Disidenti se nedomnívají, že by tomu tak mohlo být – jedná se o vojenskou diktaturu a je jedno, kdo ji řídí. Po Fidelovi přijde Raúl, po něm někdo jiný. Jak je vůbec možné, že režim na Kubě nepadl spolu s režimy v Sovětském svazu a jeho satelitech? Odpovědi se v podstatě shodovaly: Na rozdíl od Československa nebyl komunistický režim na Kubu dotlačen vnější silou, nekonala se žádná okupace cizími vojsky. Revoluci provedli převážně Kubánci. Navíc, Kuba je ostrov a je tedy od okolního světa poměrně izolovaná, což ji chrání před pro režim nežádoucími vlivy. Po pádu Sovětského svazu je ve svém „boji“ bez svého někdejšího hospodářského spojence – SSSR – poměrně opuštěná. Otázka je nasnadě: Jak dlouho bude trvat, než se ekonomika Kuby a s ní i komunistický režim úplně zhroutí?

Martin Takáč, B8