Gymnazisté ve Finsku: z deníčku studentčina (part III)

Milí čtenáři našich finských deníčků, dnes Vám dáme nahlédnout do dalších soukromých záznamů. Je s podivem, kolik z nás miluje formu každodenních zápisků. V rámci genderové rovnosti Vám tentokrát nabízíme postřehy jedné z našich pilných studentek :-)

V momentě příjezdu do Savonlinny v autobuse všichni znervózní, křičí: „nervous-break down“ a většina dívek odmítá opustit vozidlo. Nakonec nás kluci zachrání a hrdinně vylezou jako první. Pádíme vstříc svým hostitelům a snad i krásným zážitkům.

Stránky partnerské školy v Savonlinně

Milí čtenáři našich finských deníčků, dnes Vám dáme nahlédnout do dalších soukromých záznamů. Je s podivem, kolik z nás miluje formu každodenních zápisků. V rámci genderové rovnosti Vám tentokrát nabízíme postřehy jedné z našich pilných studentek :-)

V momentě příjezdu do Savonlinny v autobuse všichni znervózní, křičí: „nervous-break down“ a většina dívek odmítá opustit vozidlo. Nakonec nás kluci zachrání a hrdinně vylezou jako první. Pádíme vstříc svým hostitelům a snad i krásným zážitkům. Někdo o víkendu zažívá perné chvíle, které provází hlad, žízeň, nuda a stále se opakující otázka WHAT? Já teï ale mluvím za sebe, a to vám povídám, že nic podobného popisovat naštěstí nemusím (aspoň prozatím), protože „můj Fin“ je velice příjemný, přátelský, má podobné zájmy, a co je nejlepší, mluví pomalu a zřetelně. Jeho maminka je starostlivá a laskavá kuřačka, která mě neustále vykrmuje. Svůj pobyt u místních lidí bych asi shrnula následovně: Mám se jako prase v žitě. Možná bych mohla říct něco o městě, do kterého jsme se šli podívat v neděli. Při pouhých pěti stupních pod nulou mi sice cestou postupně zamrzala krev v žilách, takže můj pohyb byl drobátko znemožněn. Nic z toho mi však nezabránilo všechno si prohlédnout a vyfotit. Savonlinna se rozkládá na několika ostrovech v jednom velikánském jezeře, veškeré prostranství je propojeno mosty a všechno se zdá být hrůzně daleko. No, ono to vlastně je všechno daleko! Někteří bydlí v malebných dřevěných domečcích obklopených lesem, vodou, tmou, a kdo ví, možná i medvědy a podobnou havětí. Někdo má to štěstí, že „jeho Fin“ má vlastní byt, který je nedaleko školy. Někdo zase žije v bytě, který je sice ve městě, ale každé ráno musí přežít tříkilometrovou strastiplnou cestu do ještě strastiplnějšího kopce, aby se dostal do místa, do kterého se pravděpodobně ani dostat nechce, do školy. (Samozřejmě, že žertuju). Škola je totiž nádherná. Vybavení je úplně nové, neošoupané, lavice jsou nepopsané, rozhlas funguje. Paráda. Systém chodeb je možná malinko složitý (jako stvořený pro horrorové scény), ale rychle se naučíme v něm orientovat. Rozhodně zvláštní je přenášení kabátů a bot mezi učebnami. Abych to přesně vysvětlila. Jedna hodina trvá 75 minut. Ne, to není překlep, 75 minut. Again 75 minut. Jakmile „hodina“ skončí, žáci se vyhrnou před třídu a berou si kabáty a boty, které si předtím odložili do malé šatny, jež je umístěna před každou z učeben. A takhle se to stále opakuje. Trošičku nepraktické, ale myslím, že žádná škola není dokonalá a že toto je asi jediná nevýhoda té savonlinnské. Všichni učitelé se zdají být velmi sympatičtí, usměvaví a snaživí.

Hned druhý den nás čeká návštěva místní raritky: hradu Olavinlinna. Ze školy vycházíme něco málo po půl jedné a na hrad dorazíme kolem čtvrt na dvě. Cestou vidíme přístav menšího formátu, parníky, potkáváme spoustu finských občanů a samozřejmě mrzneme až na kost, možná i hlouběji (jde-li to ještě). Na hradě už na nás velice netrpělivě čeká průvodkyně. Z počátku vypadá drobátko nervózně, ale brzy se ukáže, že její angličtina je velice dobrá, zřetelná a sympaticky proložená finským přízvukem. Myslím, že mnoho z nás je šťastných, že někomu konečně rozumí (když ten někdo užívá jazyku nám ne vlastního). Hrad byl postaven v roce 1471 jako obrana proti ruským dobyvatelům. Myslím, milý deníčku, že ti nemusím vyprávět naprosto všechno o Olavinlinně. Stačí jen pár základních a snad i zajímavých informaci. Voda, která hrad obklopuje, nikdy nezamrzá (díky velkému proudu), budova má tři věže (mívala čtyři, avšak jedna spadla), v jedné z nich je překrásný záchod, celý nově zastřešený; váží si ho natolik, že do prastarých stěn bylo zabudováno topení. To je možná i z toho důvodu, že v celém Finsku jsou jen tři hrady. Ano. Pro nás, kteří jich máme, ehm, hodně, se to zda býti neuvěřitelné. To je prozatím všechno, milý deníčku, co mám na srdci, ale nezoufej. More info zase příště.

Tereza Gerthnerová

---