Naše třída, tj. třetí ročník, se ve čtvrtek 12. dubna vydala na exkurzi do Prahy. Jako dozor se s námi odvážily vyrazit paní učitelky Kostková a Stejskalová. Jelikož byla exkurze místo vyučování, vyrazila celá třída až na jednoho zběha.
Po příjezdu do Prahy a provolání několika oslavných písní na Prahu jsme se začali přesouvat k budově Národního divadla. Měli jsme dostatek času, a tak někteří nedočkavci zaběhli do MacDonalda zhltnout pár hamburgerů s coca-colou a už se šlo.
V Národním divadle se nás ujal postarší pán ne zcela plynulého vyjadřování, ale zato s bohatými znalostmi historie Národního divadla, jak jsme se ostatně brzy přesvědčili při vypravování v centrální šatně. V procházce minulostí se pokračovalo v místnosti, kde se nacházejí základní kameny a také zmenšené modely divadla, až jsme se dostali do hlediště a zasedli do pohodlných sedaček. Z pohodlí klimatizovaných sedaček se nám dostalo výkladu o oponě. Pan průvodce nám ukázal, kde je prezidentská lože, ale do té jsme se bohužel nedostali. Lístek na operu prý stojí i 900Kč na večerní představení, a tak to vypadá, že pro někoho se další návštěva našeho kulturního chrámu odložila nejspíš na dobu spokojeného důchodu.
Po informaci, že zábradlí není jenom nabarvené zlatou barvou (nanášeli se na ně opravdu zlaté plátky), se doposud přehlížené zábradlí stalo terčem zájmu a každý si na zábradlí musel sáhnout (ti slušně vychovaní alespoň jen tak jakoby náhodou). Za hlasitého hekání a funění jsme se vydali na balkón a odtud dokonce na střechu Národního divadla. Rozumnější studenti vysvětlili těm méně rozumným, že se na koni opravdu vyfotit nemůžou a že pod koněm je to o mnoho hezčí a bezpečnější. Zhlédli jsme pražské panoráma zkušenými oky maloměšťáků, párkrát se jako třída vyfotili a vydali se zpět do hlavního vestibulu.
Venku jsme domluvili místo a čas znovusetkání, studenti často bloudící byli přidruženi k těm, kteří Prahu znají jako svoje boty, a každý se vydal do víru velkoměsta, aby využil volné dvě hodiny, jak potřebuje.
Znovu jsme se shledali asi kolem šesté hodiny odpolední v plném počtu a vydali jsme se tedy k autobusu, abychom se převlékli. Dámská družina plní bus jako první a dobrých 20 min. jim trvá pouhé převlečení (ještě že jsme si nechali časovou rezervu), ale nakonec se uvolují pustit tam i zbylou pánskou část. A vydáváme se k Divadlu na Vinohradech. Zapomnětlivým studentům se vysvětlilo, na co vlastně jdou (Oscar Wilde – Ideální manžel), a poté jsme se rozešli po svých sedadlech (každý seděl většinou někde jinde). Hra byla vcelku pěkná, avšak náročná pro ucho běžného diváka. Bylo třeba dávat pozor na dialogy jednotlivých postav, abyste si mohli plně vychutnat vtipné pointy rozhovorů. Hlavně druhá půlka vystoupení se asi všem zalíbila. Leckterý ospalec byl probuzen ze své dřímoty a nadšeně sledoval zápletky příběhu. Samozřejmě hodnocení je věc subjektivní, ale já hodnotím určitě kladně.
No a tím se naše exkurze blíží ke konci, protože vyprávět o zpáteční cestě autobusem by už nebylo příliš zajímavé, a tak bych závěrem ještě poděkoval paním učitelkám, že nás zase jednou vyvezly do Prahy za „kulturou“, a doufáme, že to nebylo naposled.