Tak jak to všechno začalo?
Paní profesorka Justová, naše němčinářka, se mě v prosinci zeptala, zda bych se nechtěl zúčastnit školního kola olympiády v německém jazyce. Proč ne, řekl jsem si a v lednu stanul před hodnotící komisí, abych předvedl, co umím. Vyhrát nebylo zase až tak těžké. Původně se do mé kategorie přihlásili tři soutěžící, jeden z nich však nepřišel, a tak to byl duel mezi mnou a Vaškem Pěkným. Poslech, obrázek, rozhovor se členy komise ... Vaška jsem porazil o pouhý bod a spolu s ním postoupil do okresního kola.
V něm jsem počítal s větší konkurencí a ta tam také byla. No co, jsem druhák, nejmladší soutěžící ve své kategorii, nemám co ztratit. S postupem jsem nepočítal. Byl jsem v pohodě a bral vše s nadšením. Opět klasika: poslech, obrázek, rozhovor. Nic zvláštního se nedělo. Každý si "odpracoval" to svoje a čekal na výsledek. Po třech hodinách jsem držel v ruce diplom, poukázku na knihy a přihlášku do krajského kola.
Tam soutěž probíhala podle stejného scénáře, v porotě však seděl i rodilý mluvčí. No, nebudu vás napínat: vyhrál jsem. S paní profesorkou to málem šlehlo, když se to dozvěděla. Jsem prý první němčinář z našeho gymnázia, který vyhrál kraj a postoupil do ústředního kola. Díky tomu a díky faktu, že někteří soutěžící byli ze svého umístění notně rozčarováni, jsem konečně pochopil, že se jedná o prestižní soutěž, že mám asi fakt úspěch, a diplom v tašce se mi líbil ještě o trochu víc.
Vyvrcholením celé soutěže je vždy ústřední kolo. Koná se v Praze v Goethe-Institutu. Byl jsem velmi motivován větou kluka, kterého jsem poznal v krajském kole: Tam už to bude maso ... Dokonce jsem se i víc připravoval. Úvod byl zklamáním: poslech s úkoly. Připadalo mi to jednoduché, čímž jsem svou paní profesorku cíleně provokoval a deprimoval. Když jsem viděl její pobledlou tvář, ještě jsem přitvrdil: "Chtěl bych být alespoň čtvrtý a získat stipendium na prázdninový kurz do Berlína," sdělil jsem jí jen tak mezi řečí a čekal na pohovor s komisí. Rozhovor na téma volný čas, koníčky a školní den byl hračkou, ale při povídání o životním prostředí, což je téma, které prostě nesnáším, jsem viděl, jak se stipendium vzdaluje. Ale co! Nakonec jsem obsadil sedmé místo ze čtrnácti a to není marné.
Paní profesorka se radovala ještě ve vlaku.
Shrnuto a podtrženo: byla to pěkná zkušenost. Dokázal jsem si, že nejsem v němčině tak špatný, a udělal někomu radost. Doufám, že se budu moci zúčastnit i v příštím roce a že v duelu s Vaškem, kterým to vše začalo, zase zvítězím. Nebo bude soutěžících víc?