Ve čtvrtek 5. října jsem vstával ve čtyři hodiny ráno. Důvodem tohoto mého brzkého vstávání byl poznávací zájezd do Drážïan, jehož jsem byl účastníkem. Sraz byl určen na 4:45 před školou. Když jsem dorazil, autobus už byl na místě. Bohužel, zbylo na mě jen několik málo volných míst. Jako nejzdárnější mi připadalo sednout si dopředu hned za průvodce – až se autobus dostane do míst, kde bude na „co“ koukat, budu mít dobrý výhled. To se ovšem výrazně protáhlo. První místo, kteréžto upoutalo moji pozornost, byla až hora Říp. Jen škoda, že byla celá zahalena v mlze… Když jsme kolem ní projížděli, bylo přibližně osm hodin.
Rád bych se zmínil o našem průvodci. Během cesty nám podával zajímavý výklad o historii a současnosti Drážïan a také o místech, kde jsme právě projížděli. Na co ale jistě dlouho nezapomenu, je jeho tzv. „Pravidlo šťastného návratu“. Nejspíš vám vrtá hlavou, co to znamená. „Pravidlo šťastného návratu“ je jakýsi souhrn instrukcí pro účastníky zájezdu. Při jejich dodržení se všichni vrátí domů živi a zdrávi. Jako dobrý příklad se mi jeví tento: I banalita jako je vystupování z autobusu prý může způsobit při špatném došlápnutí na chodník vážné poranění nohy. Tak tedy – pozor při vystupování!
Jakmile jsme se ocitli na hraničním přechodu v Cínovci, nastalo obligátní hledání a příprava pasů ke kontrole. Na odbavení jsme příliš dlouho nečekali. Autobusů, potažmo všech cizích studentů bezmezně toužících po návštěvě Drážïan tu nebylo mnoho. Tamní celníci byli očividně v dobrém rozpoložení. Jejich kontrola spočívala pouze v letmém projití autobusu.
Když nám byla otevřena závora, vydali jsme se vstříc našemu cíli… Po nedlouhém průjezdu místními vesničkami, kde tu a tam bylo možno spatřit vozítko Multikára, jsme přijeli na předměstí Drážïan. Do centra se s námi autobus dostal přibližně za patnáct minut – kolem desáté hodiny. Musím říci, že mě velice zaujalo místo, kde jsme zaparkovali – pod mostem. Pod mostními oblouky, které se částečně nacházejí nad nábřežím je totiž vybudováno parkoviště. Z okénka autobusu bylo docela zábavné pozorovat lamentující řidiče, snažící se vycouvat ze zcela ucpané plochy.
Když jsme vystoupili, následovala prohlídka historického centra. Všiml jsem si, že se zde opravuje mnoho budov, které byly poškozeny či zcela zničeny během 2. světové války. Velmi významná zrekonstruovaná památka je kostel Frauenkirche. Velké množství obnovených pamětihodností úzce souvisí se skutečností, že Drážïany v letošním roce slaví 800 let od svého založení.
Po prohlédnutí zmíněného kostela jsme se zastavili před operou. Je to opravdu nádherná stavba. Musím ale říci, že spíše než tento architektonický skvost mě zaujala místní turistická atrakce. Jak známo, každé město má nějakou atrakci pro turisty. Pokud se nemýlím, v Praze je možné se svést veteránem. To Drážïany mají jinou specialitu. Za nějakých deset euro se můžete po centru svést Trabantem… Ano, slyšíte (nebo spíše čtete) dobře. Tato bakelitová autíčka s nápisem „Trabant safari“ na bočních dveřích a typickou „dvoutaktní vůní“ z výfuku jsou jistě hitem. Tak mě napadá, že za stejné množství peněz, co stojí jedna jízda v centru Drážïan, by se u nás dal Trabant koupit…
Před operou se také nachází jezdecká socha (bohužel jsem byl natolik konsternován těmi trabanty, že jsem nezaslechl, komu patří). Jezdecká socha či spíše ocas koně, na kterém jezdec sedí, je na našem gymnáziu velmi oblíbený bod pro srazy. Nejinak tomu bylo i zde. Bylo určeno, že sraz před odjezdem bude o půl čtvrté. Ti studenti, kteří by měli jiný program než skupina, budou moci přijít až ve čtyři hodiny k autobusu.
Následovala prohlídka zámku Zwinger. Je to velmi rozsáhlý areál, ve kterém se nachází sbírky ohromného množství obrazů, šperků a porcelánu. Musím konstatovat, že mě příliš šperky a porcelán „neberou“, tudíž jsem si šel prohlédnout obrazy. Bylo to opravdu nádherné. Asi nejvíce mě zaujaly malby od Petra Paula Rubense, Anthony van Dycka a Albrechta Dürera.
V závěru jsem se šel podívat na ještě jednu výstavu. Jmenovala se „Von Monet bis Picasso“. Nacházela se v jedné skutečně pozoruhodné galerii. Ta je postavena v torzu kostela, jenž byl ve 2. světové válce rozbombardován. Na výstavě bylo možno zhlédnout, jak její název koneckonců napovídá, obrazy a plastiky od Moneta, Picassa, dále pak Van Gogha, Schwitterse a dalších autorů moderny.
Při tomto kochání se uměním jsem ale zapomněl na jednu hodně důležitou věc – nikomu jsem vlastně neřekl, že budu mimo naši skupinu, tudíž bych měl být o půl u „ocasu“. Jenže ono už bylo tři čtvrtě… Naštěstí to nevadilo, ve čtyři jsme se všichni sešli u autobusu a mohli jet domů…
Do Havlíčkova Brodu jsme dorazili kolem půl desáté. Živi a zdrávi. „Pravidlo bezpečného návratu“ bylo splněno…